Psiska doma a na cestách

Falešná březost

31. srpna 2012 v 0:38 | d4t
A je to tu zas. Přesněji řečeno, je to tady každého půl roku. To šílené období, kdy má Asta falešnou březost. Štěňátky se stávají naprosto nepochopitelné věci, jako je vodítko, náhubek, obojek a další věci každodenního života psa. Ve chvíli, kdy je třeba tyto předměty odstranit z dosahu, Asta začíná být protivná a agresivní. Po pravdě řečeno, myslím, že za to ani nemůže. Blbeček jeden.
Tak si tu tak trpíme a společně čekáme, až to přejde. Ještě štěstí, že nedostává záněty. Štěňátka mít nechceme, na kastraci ji nedáme, tak to budeme muset zvládnout takto.
Omezení jídla, zvýšení pohybu a čekat, čekat, čekat. Pokud má někdo nějaký trik na to, jak se s tímto obdobím vypořádat lépe, poraďte. Mé prsty budou rády za každou radu, která bude užitečná.

Kde se vzal, tu se vzal a doma je Max

16. srpna 2012 v 0:50 | d4t
Už tomu bude pár měsíců, kdy k nám domů přišlapal po svých čtyřech chlupatých nožičkách nový společník, Max.
Maminka si ho vzala jako dáreček ke svým narozeninám a vypadá to, že se s naší rodinou i sžil. Opatruje a hlídá nás, je to největší mazel a kamarád. Bez něj bychom si snad už ani nedokázali ten život představit.
Tak hravý pes! Neúnavný ve svém opečovávání. S dokonale panelákovou povahou.

Pokousal mě pes

11. května 2011 v 11:02 | d4t
Pokousal mě pes, aneb, Postavení psa ve smečce..

O výchově psů toho vím dost, bohužel u mě doma se mi pořád nedaří prosadit osvětu, co se týče temperamentního psa. Ne agresivního, ale psa, který se neustále snaží o vůdčí postavení smečky.
Mám štěstí, že moje bestie patří mezi menší plemena psů, díky bohům! V jinčím případě bych už asi byla bez prstu, možná ruky.

Jak to vlastně vzniklo a jaké jsou důvody k agresi u psa?

Za prvé boj o přežití. Toto je v celku jednoduchá věc, pokud pes bude mít strach o holý život, bude agresivní. Nikdo nechce pojít.

Druhou věcí je boj o postavení ve smečce.
Má rodina mě z pohledu mého psa postavila na o něco větší úroveň, než je pes sám. Nemůžu proti tomu bojovat, bohužel. Takto jsou nastavená pravidla a mně nezbývá, než se jim podřídit.
Jak to rodina dokázala?
Docela jednoduchou věcí. Spím ve stejné místnosti, kde pes.
Zároveň si za to mohu i svojí hloupostí. Jím ve stejné místnosti, kde spíme se psem a kde má pes i žrádlo.
Další věc je, že pes má pelech u mé postele. Doufám, že se mi časem podaří prosadit jiný kout místnosti, než mám já hlavu..
A jako poslední je to, že psa má rodina vyhledává víc jak mně. Pravda, i za to si můžu z velké části sama.

Co potom s takto zkaženým psem dělat?

Klidit se mu z cesty a jakoukoliv jeho snahu o to, aby se dostal na vyšší příčku v hierarchii smečky mu zakázat. Třeba i tím, že se s ním nikdo nebude bavit.
Ale jak to vysvětlit lidem, kteří tato pravidla ignorují a z vás dělají vola? Zodpovězení této řečnické otázky nechám na jindy. Teď si jdu vzít antibiotika a spát.

Zatím!

Psí úvaha

26. února 2011 v 13:03 | d4t
Vždy mě štvali lidé, kteří se pletli do něčeho, o čem neměli ani páru...

To už je tak... pes je buď hodný a nebo problémový... Nejde jinak, my lidé jsme si to tak roztřídili a tak to tak máme... Já mám toho problémového...

Tento pes kouše, štěká, utíká... Má svý mouchy a občas bych ho nejraději za vodítko k nějakému plotu přivázala, aby se o něj staral zas někdo jiný.
Mimochodem, teď má zase blechy.

Když je Asta (moje psisko) hodná, je milionovej pes, ale jednou za čas, to jsou asi erupce na Slunci, ji chytne rapl a ona zkouší, co vydrží naše nervy.


Abych pokračovala tím, o čem jsem začala... Nejvíc mě dokáže vytočit to, když se lidi, kteří neví, jaká Asta je, pletou do toho, jak ji mám vychovávat... Nemá mít náhubek (zajímalo by mě, co by na to říkali ve chvíli, kdy si ho sundala), nemám ji nutit poslouchat na slovo (ráda bych viděla, jak by se zachovali, kdyby vlítla pod jejich auto a oni kvůli ní bourali) atp.

Nasrat a naštvat!

No jo, ale protože člověk je nepoučitelný vůl, tak s tím stejně nic nenadělám a tyhle kretény můžu posílat tak akorát do prčic a nebo někam o kousek dál...

No a Vás, kteří toto čtete, bych ráda poprosila, přemýšlejte nad tím, co děláte, uvědomte si veškeré důsledky a neserte se do výchovy psů, nevíte, oč v tom kráčí.
Dobrý pocit ve Vašem srdci a vaše větší ego ublíží mnoha lidem kolem vás.

Pokud jste pejskaři, sami občas vidíte, že ta psiska je potřeba trocha zkrotit, aby nevymýšlela nějaké lotroviny.
Koukejte kolem sebe, všímejte si, a řádně hodnoťte, jestli je třeba zakročit a nebo ten pes jinak ve svém řádění zastavit nejde...

Asta - ze života psa

9. listopadu 2010 v 18:42 | d4t
Z Asty se stalo štěně.

Tedy, ne úplně, jsem moc ráda, že je pořád hodný a rozumný pejsek, ale tím jak dovádí.
Vypadá, že si konečně začíná užívat toho, že má místo k životu, šílenou paničku (moji maličkost) a docela rázného a podohového páníčka (přítele). Všude lítá jak splašená, občas vyvádí neplechy, které dříve nedělala, na všechny skáče, neustále by chtěla být drbána.

Vlastně jsem ráda, že si takhle užívá. Jen musím mít neustále na paměti, že Astuše je pes a jako pes se musí chovat. Občas je tedy zbita, ale vzápětí je na vše zapomenuto a milášek zas přiběhne a já drbu a drbu a drbu.

Jak to všechno bylo

8. listopadu 2010 v 22:33 | d4t
Jsem nějak zapomněla na tuto rubriku. 
Ráda proto využiji mé psavé nálady a napíšu něco o Bestii neboli Astě.

Asta se nejspíš narodila někdy začátkem června, před dvěma roky. Je blíženec. Velmi náladová a k tomu ještě kříženec knírače. Kdo ví něco málo o pejscích, ví, že jsem si na sebe ušila bič v podobě věčně panovačného psa, který rozhodně nebude postelový. 
A já se tak těšila na mazla!

První měsíce s Astou, přivedla jsem si ji domů, když jí byl rok a půl, byly krušné. Mé pokousané ruce o tom vědí své. Ještě teď cítím jizvy na prstech po jejích velmi ostrých zubech.
Milá Asta tím riskovala svoji smrt. Nemohla jsem mít doma agresivního pejska, i když byl sebevíc krásnější. Po posledním výstupu Asta dostala poslední šanci. Šli jsme za paní doktorkou Žertovou. Psí psycholožkou. Ta mi dala první praktické typy a triky jak se s chováním Asty poprat.

Děsivé zjištění pro mne bylo, že s její agresivitou se nedá nic dělat, pouze tomuto chování předcházet. Kruté to zjištění.
Asta se snažila najít v mé domácnosti své místo a na každou změnu reagovala po svém, tedy kousáním. Proto jsem musela bydlení zařídit podle pejska.
Dostal své místo, kam byl buď vykázán a nebo poslán, když bylo třeba, aby byl od něj "pokoj". Např. když došla cizí návštěva. Dále bylo pejskovi dáno nejnižší místo smečky. Nemohl na pohovky, gauče ani do ložnice. Pohyboval se pouze v kuchyni.
Za vše, co Asta udělala dobře dostala odměnu. Ve chvíli, kdy byla protivná, byla vykázána mimo moji společnost, buď na své místo a nebo naprosto mimo, někam, kde neměla žádné zázemí. Žádné prudké pohyby, žádné zbytečné pohyby. Žádné automatické hlazení, žádné dlachnění. Pes je na zemi. 

To víte, že i pro mě je občas těžké tyto zásady dodržet a tak někdy vezmu Astu na klín, když jsem například u kamarádky, a nebo ji vezmu do náručí. Ale i sám pes má raději, když může být na zemi a není někde ve výšinách, kam nepatří.

Jako další z mnoha věcí se Asta musela naučit nosit náhubek i mimo dopravní prostředek a to ve chvílích, kdy se provozovala činnost, kterou zrovna neměla v oblibě. Tedy česání, stříhání nebo koupání. Ochrana mých rukou se stala prioritou (začal docházet čerstvě koupený zdravotnický líh a myslím, že bych doktorku nepřesvědčila, že musím dostat nový, protože mám agresivnýho psa, se kterým neumím vycházet)

Další věcí, kterou Asta s oblibou dělala, bylo rabování koše. Nebylo možné ji odnaučit rabovat a tahat odpatky, kam se ji zachtělo a tím zaneřádit celý dům.
Snaha cokoliv vyřešit násilím na ni očividně nepomáhala, dělala pouze naschvály. (Nevýhoda tohoto psa je, že je velmi inteligentní a tak ví, čím se pomstít nejvíc. Hovínka a loužičky byly v minulosti na denním pořádku. Nepomohlo téměř nic, od té doby byla na dlouhý čas na řetězu venku, Chodila 2x denně ven na procházku a 1x denně byla pouštěna na zahradu, aby se proběhla sama. Pak se zase začala učit pomalu na domácnost. Byla dost zkažený pes.) Na rabování koše pomohlo mimo jiné i to, že jsme ji dávali naše jídlo do její misky.
Teď asi nastane to věčné brblání, že psovi lidské jídlo nepatří, ale bohužel, nepomohli bychom si, Asta by je stejně z koše dostala a lítat se vším do popelnice nebylo řešení - dostala se i do uzavíratelného koše. Vařila jsem jídla neslaná s málo kořením. Tím pes získal pocit, že o nic nepřichází a má stejné možnosti jídla, jako my. Teď už koš nerabuje tolik, jako to bylo dříve. Jen občas si uloví obal od jogurtu, který si na svém místě vylíže a já už jen  seberu "čistou" krabičku.

Nevím, co bych ještě na své psisko práskla. Snad jen, že se z Asty stala pravá společnice své paničky.

Dík Asto, že jsi s náma.

P.S. A drbat a drbat a drbat... A odměňovat a odměňovat a odměňovat... A chválit a chválit a chválit... Za vše, co je dobré.

eletrický obojek

30. března 2010 v 3:06 | d4t
Za tento článek může svým způsobem jedna moje dobrá známá.
Tak nějak holka od ruky. Výchovou psů se zabývá od malička. Především specializovaná na chov československých vlčáků tzv čévéček. Holka s rozumem na správném místě, ochotná pro zvířata udělat první a poslední. Takže ani neublížit. Někdy to prostě ale nejde.

Tento článek budu dávat z různých příběhů, které jsem poznala a na kterých byli poté biti psi. Jen kvůli blbosti páníčka. Až ke konci se konečně dovíte, co chci o těchto šílených přístrojcích psát...

Mám psa

23. března 2010 v 21:29 | d4t
Jo, tak mám psa... číslo tři... Jmenuje se Asta. Narodila se 1.6. 2008. Tzn. je blíženec. Brrrrr... Taky neví, co vlastně chce.. :D
Nevím, co bych o ni napsala, máme ji v domečku teprva od neděle. Jo, holka to asi neměla v životě lehký (jak tak koukám, tak u nás v domečku jsem nepotkala téměř nikoho, kdo by to měl v životě lehký) a já to schytávám tak, že mám z části pokousané ruce...
Njn.. prostě pes má zuby, já mám nehty... Vyjde to nastejno a navíc, v bojích zatím vyhrávám :D

A co bych tak ještě napsala?

Příhody zatím moc nejsou, jen výchova, výchova a výchova...Ona vychovává mě v lásce, já ji v chování.. a nejen ji (bohužel) :D

Další historky ze života Asty zasejc příště

mám psa!

13. listopadu 2009 v 0:00 | d4t
tak se slovo stalo skutkem a jen co se rok s rokem sešel mám nové štěňátko - Taru. :-))
Je moc nádherná, vlastně sestřička mého předchozího Gerýsa.
Je zhruba dvojnásobně velká, jako miláček, ale tak co...

Nejkrásnejší snad bývají chvilky, kdy na ni křiknu Gerýsi k noze a ona přiletí :-D a to nepočítám kamarády, kteří se občas spletou - z Tary se pak najednou stane Tarja nebo taky Getara... (ne Gytara, to už je zase něco jinčího).

Přináší mi to psisko hodně radostí, ale třeba i starostí... Třeba jako dneska, kdy mi chtěla vlítnout do silnice. Jsem ji chytila krok od kol rozjíždějícího auta - chudák řidič, docela dost se vylekal, když mě viděl, jak letím dolů na kolena... Naštěstí jediní, kdo to pořádně odnesli byl pes, dostal několik pohlavků a nadávek, a moje jediný neroztrhaný rifle. (mám ale velkou obavu, že jim to moc dlouho nezůstane)

jo, ještě to s ní bude legrace...
 
 

Reklama