můj čtenářský deník

knížky, které stojí za povšimnutí: Jak na prevíta

6. srpna 2011 v 16:02 | d4t
Do rukou se mi dostala malinká knížečka s názvem: "Jak na prevíta. Rady pro maminky (tatíky, babičky a dědečky).
Humorně napsaná knížka od Autora bestselleru Prevítem snadno a rychle.
Jak na prevíta

Z obálky knihy Jak na prevíta. Rady pro babičky a dědečky: "Uběhlo devět měsíců a miminko je konečně na světě. Tentokrát to však nejste vy, kdo má kruhy pod očima a zoufalství v hlase. Užívejte si svoje vnouče v klidu, s vědomím, že večer toho blinkajícího a kakajícího darebu zase vrátíte vyčerpaným rdičům. Teď jsou na řadě oni"
Cena knížky: 159 Kč

čtenářská biografie

18. května 2010 v 11:17 | d4t
Knihy. S naší rodinou byly spojeny odnepaměti. Už jako malá jsem s mámou chodila do knihoven
a prohlížela si různá leporela. Skládací, v podobě harmonik, i ta, která měla tvar knížek. Ráda jsem si je prohlížela a po mamce chtěla přečíst každé písmenko. Od mala jsem toužila prozkoumat tajemství knih. Toužila jsem zjistit, co je schované pod různými symboly a co vyjadřují obrázky, které v knihách nacházím. Zbožňovala jsem ilustrace od Heleny Zmatlíkové, její knihy u nás vítězily. Úžasná byla kniha Z deníku kocourka Modroočko, napsal ji Josef Kolář a právě svými ilustracemi doplnila paní Zmatlíková. Knížku jsem si prohlížela do nekonečna. Doma se četlo hodně. V každé volné chvíli. Naší oblíbenou knihou byl Maxipes Fík nebo Krteček. Plně si vybavuji, jak jsem chtěla vyzkoušet, jak se kočičkou suší podlaha a jak ji pejsek může vykartáčovat. V té době jsme doma měli jezevčíka. Chudák.
Teď již vím, že pejsek podlahu nevykartáčuje, ovšem na četbu jsem i po této zkušenosti nezanevřela. Předčítání mé maminky se vyměnilo za audio knihy. Žofka, Maxipes Fík, Hobit. Pohádky na gramofonových deskách. Každý den jiná. Naštěstí bylo na základní škole gramofonových desek dostatek a tak po dlouhý čas stačily, aby naplnily moji touhu po vědění a příbězích. Bohužel, i přesto, že výběr pohádek byl velký, tak začal docházet. Televizi jsme pouštěli jen občas, mamka se nás snažila vést stylem moudrého života. Televizi pouštěla jen ve chvílích kdy v ní běžely pohádky anebo něco dělala a neměla na mne a bratra čas.
Už tehdy jsem toužila po tom, abych chodila do školy. Tety učitelky byly moc hodné a já nechápala, proč bych měla čekat další rok na to, až mi bude šest let. Můj nástup do první třídy byl téměř vydupaný. Toužila jsem umět všechna písmenka, abych si sama mohla přečíst Zlatovlásku od pana Erbena nebo Malou mořskou vílu, přepracovanou Waltem Dysneiem. A tak, i přes protest paní učitelky ze školky, jsem nastoupila do první třídy.
Již první hodinu jsem byla zklamána, nikde jsme se neučili písmenka. Paní učitelka jen něco povídala. Domů jsem přišla smutná. Ten den si ke mně maminka sedla a právě v té chvíli v sobě objevila učitelský talent. Začala mne učit abecedu. Další den na to již obohacená o tento poznatek, prohlásila jsem, že školu nepotřebuji, vzala jsem si knížku O Medvídkovi, od ruské spisovatelky a začala číst. Nyní si již nevzpomenu na přesný příběh této knihy, vím, že mi ji maminka půjčila od tety a přečetla jsem ji pod lavicí, s lampičkou, hned první den. A četla jsem dál. Všechny pohádkové knihy, co doma byly, jsem toužila poznat. A nejen doma. Knihy jsem si půjčovala, kde se dalo. U sestřenic, v knihovnách s mamkou, nebo jsem občas prozkoumala mamčinu knihovnu či její čtenářské deníky, které si poctivě vedla od druhé třídy. Nikdy jsem nepřevzala její pečlivost a tak se mi již několikrát povedl krásný zážitek, kdy jsem až v půlce knihy zjistila, že ji mám vlastně přečtenou a vím přesně, jak to dopadne. V té chvíli jsem se sama sobě zasmála a knížku odložila. Vím, že za rok si ji přečtu znovu.
Jako malá jsme s bratrem měli svoji vlastní knihovnu.
Byla plná encyklopedií, knížek pohádkových
i poučných. Foglarovky, knihy o skautingu, cestování. Maminka měla zase knihovnu svoji.
Knižní klub, kterému jsme osobně říkali Kákáčko, byl u nás pojmem. Ve chvíli, kdy došel nový katalog, jsme si doma sedly a dívaly jsme se na nové tituly. Knihovna se neustále zaplňovala. Návštěvy knihkupectví byly v naší rodině podle některých našich přátel prokletím. Vždy jsme si z něj odnesli alespoň jednu knížku. Do knih se nekoukala jen maminka, i já jsem poctivě a tiše stála u regálů
a prohlížela si knížky, které bych měla ráda u sebe doma. Většinou jsem nějakou dostala. Návštěvám knihkupectví se musím vyhýbat doteď. Jsem schopna v nich strávit neskutečné množství času vybíráním té správné knížky, která bude zdobit moji knihovničku.
To úžasné očekávání z příchodu nové knihy do naší domácnosti mám i teď, v dospělosti. Je to vždy jako malá oslava.
Četba mě provázela životem dlouho. Vybavená písmenky jsem v první třídě nechápala, proč čteme čítanku a nečteme něco zajímavějšího. Máma s Emou mě již po druhém týdnu práce s touto jistě poučnou knihou přestaly bavit a já se neustále těšila na nové knížky, které nám paní učitelka ukáže. Čtení na rozdíl od psaní bylo zábavné. Nešla jsem do školy psát. Naučila jsem se číst a to bylo vše, co jsem chtěla. Proč se učit matematiku a psaní?
Až teď chápu, jakou měla paní učitelka trpělivost, když mi k mnoha úkolům vymýšlela příběhy, aby mne zlákala i na tyto, podle mě nudné předměty.
Jak jsem již psala na začátku, maminka se později stala učitelkou a mně nastala muka. Četba se už nebyla nástrojem relaxace a odpočinku, ale pouze prostředkem ke vzdělávání. Musela jsem číst. Nesnáším, když něco musím, a tak jsem s četbou knih na nějaký čas trochu přestala, povinné četbě jsem se bránila, jak nejvíc jsem mohla. Stačilo si jen přečíst obsah knihy a zjistit jakým stylem je psána a pak o ni něco popovídat. Jen občas jsem si udělala radost a přečetla jsem si dívčí román od Lucie Lukešové. Po pár letech jsem se odstěhovala na internát, do Brna. V té době mi bylo 14 a půl roku.
Na internátu panovala zvláštní pravidla, která se "musela" dodržovat. Šlo především o vycházky. Jako nedospělá jsem mohla z internátu odcházet pouze do sedmé hodiny a pak s výslovným povolením od p. vychovatelky a ještě s povolenkou od rodičů. Tak jsem začala využívat internátní knihovny. Objevila jsem plno knih píšících o esoterice, fantasy a sci-fi. Knihy zabývající se filosofií anebo jen mé oblíbené pohádky. Začala jsem si vynahrazovat čas, kdy na četbu nebyla chuť. Harry Potter, v té době nejčtenější kniha, byl už v elektronické podobě. Vlastně to byla první e-book, kterou jsem přečetla.
I tento příběh mi dokázal, že ještě dlouho bude trvat, než eknihy převezmou vládu nad knižním trhem.
Na internátu bylo plno zábavy, zájmových kroužků, kamarádi a tak po nějakém čase se zase kniha dostala do pozadí a sloužila spíš jako polštář, než jako poučná četba. V té době jsem už byla naučena mít u sebe knihovnu skládající se z mých nejoblíbenějších knížek. Byly to Základy magie od Lilith, Jako v zrcadle, jen v hádance a Sofiin svět od Josteina Gaardena, Celestýnské proroctví od Jamese Redfielda a nakonec Alchymistu od Paola Coelha. Tyto knihy se mnou putují dodnes. Přibyly k nim ještě další. Růžová placka, tedy, promiňte, Svět je plochý od Thomase Friedmana nebo Dějiny knihoven a knihovnictví od Jiřího Cejpka. Též nemůžu zapomenout na Kapesní atlas rostlin, který je mým častým pomocníkem.
Při každém stěhování se maminka diví tomu, že jsem ochotna stěhovat celou krabici knih a papírů. Já vím, že jsou to pro mne knihy tak důležité, že bych bez nich nedokázala ani být. Slouží mi jako dobří pomocníci ve chvílích relaxace a odpočinku. Jako společníci a učitelé v těch malých chvilkách, kdy mám chuť se něčemu přiučit, a jako úžasná ozdoba mnoha poliček, kterými si vždy vybavím svoji přechodnou domácnost.
Vím, že dokud budu moci, četba bude procházet neustále mým životem, ať už jako součást vzdělávání nebo jako relaxace a uvolnění.  

Život je rafinované peklo

6. února 2009 v 17:39 | d4t
Život je rafinované peklo

Asi před měsícem jsem četla povídku Karolíny Francové žIVOT JE RAFINOVANÉ PEKLO, která byla vydána ve sporníku Mlok 2002 (čísla si moc nepamatuji, ale doufám, že to tak bylo)

Nevím, co k té povídce mám napsat. Vždyť, pokud si tento článek kdokoliv přečte, tak mě přes internet zakousne (ach jak já toto přirovnání miluju)

Žil byl jeden kluk, co se stal vyvoleným... Jo, na jméno se mě neptejte...
A ten kluk si zvolil jinčího kluka, aby mu dělal ochranku...
Vyvolený měl lidstvo dovést ke kolektivnímu vědomí... (aspoň myslím, že to tak bylo)
A jedinej, koho nechtěl dostat k tomuto vědomí, byla ten kluk z ochranky...

Tak jo... Asi to nebude hezký referát o novele, co jsem četla, ale tak za pokus to stálo, ne?
No nic, končím.
Povídka stojí za přečtení, pokud nejste jako já. Nepřečtete začátek, konec a naposledy prostředek... :-D

Sofiin svět

18. srpna 2007 v 13:04 | d4t
Sofiin svět
Prosím pozor, nepleťte si se Sofiinou volbou, je to jiná kniha, taky překrásná, ale jiná!
Tak tedy… Sofiin svět, román o dějinách filosofie.
Co o této knížce napsat? Snad jen, že popisuje příběh Sofie, Hildy, Alfreda, a majora Knanga.
Sofie je skoro patnáctiletá dívka. Jednou ve schránce najde obálku a v ní snad tu nejstarší filosofickou otázku: Odkud se vzal svět? Tak začíná filosofický dopisový kurs.
Začíná se, jak jinak, výkladem mýtů, dále se jde ke starověku, kde se proberou nejprve nejznámější filosofové přírody, poté Demokritos, Sokrates, Platón, Aristoteles a pokračují dál od středověku až do novověku.
Celý děj knihy je naplněn filosofy, filosofií a historií.
Zároveň je zde ukázán vývoj člověka, Sofie, která zjišťuje, že život není jen o tom, kde mají levnější máslo a o kolik klesly či se zvedly akcie na burze.

Nejzajímavější je však konec celého příběhu, který vás nechá na pochybách, jestli náhodou život není pohádka.

Keltská přírodní magie - Wicca

15. prosince 2006 v 16:29 | d4t
Tak tuto knihu jsem přečetla docela rychle, je doopravdy čtivě napsaná a o wicce jsem toho díky tomu docela dost pochopila. Samo téma je už docela těžké, jako i jiné duchovní a náboženské knihy, a když ještě musíte u každého druhého slova koukat do slovníky cizích slov, moc z toho nepochopíte. :)
Tato kniha ukazuje wiccu jako náboženství, ne pro skupiny, ale pro jednotlivce. Autor chápal, že někdy prostě nebude v našich silách dělat rituál v devíti členech někde v Cornwallu nebože ne vždy budeme moci být někde v hlubokých lesích, kde bude ze země vyvěrat pramen čisté vody. Proto rituály popisuje tak, abychom si je mohli přizpůsobit svým možnostem.
Náboženství přibližuje nenuceným způsobem. Je naše volba, jak co přijmeme. Na této knize se mi líbí asi nejvíce to, že netvrdí, že je jediná a správná. A záměrně odkazuje i na jiné. Hlavně na knihu Šalamounovu.
Je tu i několik stran o runách a slovníček. Kniha je rozdělena na tři části.
První část se nazývá Teorie. Ta wiccu přibližuje. Přibližuje Bohyni a Boha. Popisuje wiccany. Popisuje rituály. Prostě teorie :)
Druhá část je, jak jinak, Praxe. Je zde popsáno cvičení, sebezasvěcení a rozvržení rituálu.
A třetí částí je kniha stínů. Tedy, název kapitoly je: Kniha stínů vztyčených kamenů. A jak název napovídá, jsou zde ukázány rituály.
Nevím, co více o této knize napsat. Snad jen, že je vhodná pro ty, kteří si myslí, že wicca je jen o magii. Tento názor se vám bude snažit vyvrátit. Je to kniha pro začátečníky. I když, jak může začátečník soudit?
Tak, snad se Vám zalíbí tak, jako mně.

Malý princ

10. prosince 2006 v 14:17 | d4t
Máte rádi malého prince?
Už ho znáte skoro na zpaměť a přece vám to nedá sáhnout po této knížce znovu a znovu se začíst do jeho příběhu?
Zkuste to v angličtině nebo v němčině. Na stránce www.odaha.com si můžete navolit mnoho různých jazyků. Tak, teď to chce jen vzít brýle a slovník, pro ty, kdo nejspou tak dobří v jazycích, stejně jako já, a vydat se na cestu spolu s Malým princem. Přeji vám mnoho zábavy!!!
A pro ty, co by náhodou neměli chuť ani na jeden cizí jazyk přeji, aby ani pro ně princův příběh nikdy nekončil!

Islandské přísloví

1. prosince 2006 v 14:51 | d4t
Islandské přísloví
Zbabělec nikdy nesvede hezkou ženu.
Když se na moři stane neštěstí, je na pobřeží vždy dostatek moudrých.
K tomu, aby se jedna lež stala pravdivou, potřebuješ sedm dalších.
Slova pravdy, to je hořký pepř.
Obě ruce jsou čisté, když jedna druhou myje.
Ze špatného hříběte často vyroste dobrý kůň.
Co do sudu přijde nejdřív, tím je cítit napořád.
Každý sen se uskuteční tak, jak se vykládá.
Sklo se rozbije, vína je najednou málo, přátelé také selžou, ale kůň mě v jistém cvalu ponese po všech cestách
"Zabloudíš-li v Islandském lese, postav se."
"Když se ti nelíbí počasí, počkej čtvrt hodiny"

Monty Roberts - Muž, který naslouchá koním

27. listopadu 2006 v 23:55 | d4t
Tato knížka u mě v poličce ležela nepovšimnuta několik let. Nějak jsem se nemohla dostat přes úvod. Když jsem ho konečně zdolala, došlo mi, že ta kniha je nádherným životopisem jednoho člověka. Nesmím ale zapomenout na její rady na "zkrocení" koní. Monty tomu říká iniciování.
Jak už jsem napsala, kniha je životopisem. Popisuje život Montyho Roberte už od útlého dětsví. Celá kniha, jako Montyho život jde od jednoho koně ke druhému. Vím, je to tak nějak divé to takto napsat, skutečně mě ale nic lepšího nenapadá.
Montyho otec krotil koně takzvaným pytlováním. Nemohu vám říci, jestli se tato metoda používá ještě dnes a sama doufám, že už ne, ale je to něco na způsob Zaříkávače koní - koně svážete, necháte mu pro běh pouze tři nohy a pak ho děsíte. V koni pak zlomíte jeho vůli. Je to krocení velmi namáhavé a zdlouhavé, protože nikdo se nechce vzdát svobody.
Monty s otcem nesouhlasil. Vyvinul svoji metodu, kterou se naučil od divokých mustangů. Spočívá v rovném držení těla, hledění si s koněm do očí a správném načasování, kdy pohledem uhnout. Funguje u všech býložravců. Sám Monty takto dokázal krotit i vysokou divokou zvěř, která pak za ním chodila jako… kachňata za kačenou. (Nic lepšího mě v tuto chvíli nenapadlo). (Sama jsem tuto metodu zkoušela na sousedově psovi. Od té doby se nemůžu přiblížit ani k jejich plotu.)
Montyho úspěchy se roznesly po celém světě a v roce 1989 ukazoval své metody dokonce i Královně Matce.
Kniha je velmi zajímavá. A i přesto, že je tu mnoho jmen, hlavně koní, se v ní budete určitě dobře orientovat. No a nesmím ani zapomenout na černobílé fotografie uprostřed knihy. Prostě kniha, která se bude líbit hlavně milovníkům koní…

Putování duše aneb Metafyzická zdravověda

27. listopadu 2006 v 23:52 | d4t
Putování duše aneb Metafyzická zdravověda je na půl filosofické a na půl fantasy dílo, od autora jménem Peter Richelieu. Je jen na vás, co si zvolíte za zkutečnost a co jen za autorovu fantasii. To se mi na této knize líbí snad nejvíce. Nikdy nebudete vědět, jestli si to vše autor vymyslel nebo jestli je to pravda. A o tom to právě je...
Zjistit to můžete pouze dvěma způsoby. Astrálním cestováním a ...

Zaklínač

27. listopadu 2006 v 23:48 | d4t
Zaklínač
Ságu o zaklínači Geraltovi jsem zhltla, ani jsem nevěděla jak. Velmi mě zarazilo, že už je konec, žádná další kniha, nic, nic co by tak krásně procvičovalo moji fantasii.
 
 

Reklama


Rubriky