Únor 2013

Konec? (Úvaha)

23. února 2013 v 17:54 | d4t |  Zamyšlení ze života
Docela nedávno jsem četla v nějakém časopisu, už ani nevím, jestli to byl elektronický nebo obyčejný, článek o tom, které věty by se ve vztahu neměly nikdy objevit. Jedna z nich byla "nebylo by lepší to ukončit?" popř. "Možná bychom se měli rozejít".

Tuhle větu jsem slyšela několikrát. Vždy, když jsem ji zaslechla z úst druhého, byl to pro mne šok. Z ničeho nic si uvědomit, že ta obyčejná, někdy i vtipná, hádka nad tím, jestli je prádlo v koši na prádlo nebo někde jinde, o tom, že jsou kliky mastné od krému, který jsem si chvíli před tím dala na ruce, případně o tom, kdo dnes umyje nádobí, se změnila v něco, co ukázalo že vše není tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo a že je možné o druhou polovičku přijít. Vždy přijde šok. Nepochopení toho, co se změnilo. Proč se vůbec říkají takové věty? Můj problém nejspíš tkví v tom, že prohřešky partnera ignoruji. Ve chvíli, kdy je poházené prádlo na zemi, je bezeslova zvednu, nádobí umyju, jídlo připravím, drobečky vysaju a tak dál. Vlastně ani nevnímám, že bych někdy měla potřebu ve zlém něco podobného komentovat, ač mě tato situace vysiluje, trápí a mrzí. Ale zatnu zuby a jedu dál, dokud můžu, snažím se, jak nejlépe umím. A najednou přijde tato věta. Kde se tu objevila? To jsem tak ve své činnosti špatná? Co mám dělat lépe? Kde na to lépe vemu energii? Když ji zaslechnu jednou, zatnu zuby, najdu rezervy, vypustím činnosti, které mne bavily, ale brali energii a do všeho se pustím ještě s větší vervou, snahou být ještě dokonalejší, ještě lepší, ještě úžasnější. Však to přece musí zabrat. Najednou koukám, že energie nestačí. Že činnost, kterou jsem opustila mi energii brala, ale hodně i dávala. Že zoufalstní z neutěšené situace narůstá a já už nezvládám ani to, co jsem zvládala dříve. A pak to přijde znovu.

Ve chvíli, kdy jsem tuto větu, nebo jí podobné, začala slýchávat častěji a častěji, jsem si i já sama začala říkat a nebylo by to lepší? Zahodit roky, které jsem s partnerem, nechat být vše, co je vybudované, nesnažit se o nic (a určitě ne o větší závazky) a jen odejít. Mít svůj klid bez obav a strachů, bez bezesných nocí, kdy i ve spánku přemýšlím, co dál, jestli to vůbec má cenu se snažit, jak se změnit ještě víc k lepšímu a možnému, co ještě udělat, jak víc být dokonalejší. Nejde to, už mi nejde být lepší. Ve chvíli uvědomění si této patové situace se uzavírám sama do sebe. Jen se nenechat zničit. Buď to přejde nebo ne, jen to vydržet. Vydržet a hrát hru.

Vím, už vím, nikdy to nepřejde. A proto zase přemýšlím nad tím, že bude lepší, když půjdu a budu balit kufry a po dvou letech vyrazím dál, vstříc samotě. Vím, že ta mi neublíží, naopak, je mi známou milenkou, přítelkyní a dobrou kamarádkou, která má pro mne pochopení.
Neříkám, že je to můj sen, mé přání, ale pokud se něco opakuje až moc často, dopadne to tak, jak se říká. Snad energie ve slovech dává sílu i činům a skutkům, které si sama nechci připustit. Snad slova samotná vytváří ty činy, otevřou nové možnosti a zavřou brány starých bolestí. Zachránit to může už jen ticho a souznění, pochopení a porozumnění, ale lze tento pocit ještě zažít, když je možná lepší se rozejít?

Čas odejít

23. února 2013 v 17:04 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Dívám se do tváře,
nevím co říct,
sny jako ze snáře,
dávají víc,
milosti.

Hladím tě ve vlasech,
chci jíti dál,
zůstávám v oblastech,
kde jsi můj král,
jediný.

Nevím kam vyrazit,
nemám co snít,
netoužím porazit,
netoužím vzít,
život náš.

Stojím teď na místě,
neschopná slova,
přemýšlím o cestě,
sama a znova,
o cestě daleké.