Listopad 2012

Pohádka na rozloučenou

6. listopadu 2012 v 1:06 | d4t |  Pohádky
Byl jeden z těch letních večerů, kdy cvrčci hrají na dobrou noc a na loukách tančí světlušky. Mladá divoženka šla se svým milým na procházku. Už ji tolik netěšilo být mezi lidmi, dívat se, jak se trápí a vzájemně si ubližují. I její milý byl smutný. Sám nevěděl proč. Když se s divoženkou seznámil, pořád se jen smál, byl šťastný, že s ním divoženka je, jen občas se na jeho srdíčku objevily chmury, které divoženka svým kouzlem ihned rozehnala.

Teď, po několika letech, kdy spolu žili a nežili, kdy každý měl svůj svět a nemohl ho skloubit se světem druhého, už kouzla pomíjela. Divoženka byla smutná, často plakala, aniž řekla proč. Ona sama to vlastně ani nevěděla. Trápilo ji mnohé, ale nebyla schopna to dát do slov, které by jejímu milému řekly, co divoženka cítí. On to snad ani vidět nemohl. Nebo ani nechtěl?

Šli spolu parkem. Cítila přítomnost starých stromů, Pana a jejích sestřiček. Víly tančily mezi stromy.. Jedna přihopsala k nim. Sestřičko, pojď si s námi zatančit. Divoženka věděla, co to znamená. Opustí vše na tomto světě a odejde zpátky tam, kde se cítí být doma. Odejde, nebude víc milovat, víc cítit, ani plakat. Podívala se na svého milého, s otázkou v očích. I on viděl víly a cítil, co se v duši jeho milé odehrává.

Pustil divoženčinu ruku. Miloval ji. Tak velice ji miloval a trápil se proto, jak je nešťastná. Divoženka ho naposledy políbila. Do polibku vložila veškeré štěstí, které na tomto světě poznala. Veškeré poznání, které zde získala, veškeroun naději, lásku a touhu. Vložila do něj celý svůj život a odešla.

Její milovaný tam ještě chvilku stál. Ohromen silou, která v divožence byla, energií, která ji spalovala, vším, co byla a on nemohl či se bál poznat. Nelitoval. V jeho srdíčku bylo ticho a klid, prázdnota. Svobodná prázdnota, která mu dávala novou naději poznat svět, ve kterém žil.

Každý rok se chodil do parku za svojí divoženkou podívat. Každý rok ona za ním příšla, pohladila ho nebo políbila.. Mladík byl rád, že je jeho divoženka šťastná a ona byla ráda, že i on má znovu sílu začít nový život. Jak roky ubýhaly, z jejího milého se stal muž, který si našel ženu a ta mu dala děti. Brával je s sebou za divoženkou, která si s nimi hrála a tančila.

Muž zestárl. Už špatně chodil a viděl. Zas uběhl rok, a on se vydal za svojí divoženkou. Ona, stále mladá, ho políbila na tvář a pevně objala. Druhý den našli starce mrtvého s úsměvem na obličeji, divoženka byla v jeho pokoji. Objímala jeho mrtvé tělo a duši svého milého zpívala poslední píseň. Pak zmizela i ona a víckrát ji nikdo nespatřil.

"Jak jsi se dnes měl, miláčkku?"

3. listopadu 2012 v 13:54 | d4t |  Zamyšlení ze života
Můj milovaný a jediný,
tento dopis ti píšu z jednoho prostého důvodu. Čertíš se, že se ptám na jedno a to samé při našich rozhovorech. Zajímám se totiž o to, jak jsi se celý den měl.
Lásko, tato slova pro mě znamenají mnohé. Ptám se v nich na celý tvůj prožitý den, život. Na myšlenky, které tě přes den napadly, na sny, které se ti zdály, písně, slova a myšlenky, které tě zaujaly. Ptám se na tvé úspěchy, na tvé touhy, na tvé zážitky. Ptám se na to, které lidi jsi potkal a co jsi s nimi prožil.
V této větě jsou obsažené naprosto všechny otázky, které mi pomohou se k tobě přiblížit a zas o kousek poznat tvůj život, který spolu netrávíme. Je mi jedno, že v tvém vyprávění jsou nesrovnalosti. Neptám se tě, abych tě z něčeho obviňovala, ale abych s Tebou, Lásko, mohla komunikovat..
Tento obyčejný rozhovor, začínající touto otázkou je branou do dalšího světa, světa, kde jsou jiné zákony, kde slovo je dar a kouzlo, které může změnit celý vesmír. Vím, že miluješ ty chvíle, kdy se do těch světů přesuneme spolu, ale já potřebuji svůj mozek uvolnit, abych se do tohoto světa dostala a k tomu potřebuji chvíli si povídat a přiblížit se k tobě.

Navíc, proč rozebírat zákony vesmíru, když vesmír jsme my sami. Ano, metafyzické otázky, otázky týkající se kvantové fyziky a esoteriky jsou sice velice poučné, ale uznej sám, i velice otravné. Mnohem zajímavější je prožívat jen každý den tím, že si uvědomíš, co se stalo, co jsi prožil a zkusil.
Je krásné pak některé věci prožívat pospolu, aby bylo nač vzpomínat. Jen nějak zjišťuji, že momentálně nemám potřebu slov, jen sdílení situací, zábavy, zkušeností a poznání..

Těžko vysvětlovat, těžko pochopit. I přes to všechno Tě prosím, neukončuj moji snahu o rozhovor slovy, "dobře" "fajn" a podobnými.
Pak se skutečně může časem stát, že vedle sebe budeme sedět, nic o sobě nebudeme vědět, krom toho, že je zbytečné se ptát, protože odpověď stejně nedostaneme.