Červen 2012

Chci domů

23. června 2012 v 22:12 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Cestu jsem zvolila,
jak lidská víla
občas se modlila
občas jsem žila

Stromy jsem poznala
od jejich semínek
domy jsem viděla
jsou plné vzpomínek

Svět je mým velikým
všemocným přítelem
s obzorem dalekým
i s lidským plevelem

Srdce mi pláče,
nad ztrátou stromů,
duše jenž kráče
do dalších hrobů

Už nejde zastavit
co tu zde vzniklo
už nejde navrátit
to světské peklo

Vracím se sama
bez lidí, bez snů
tohlensto drama
do srdce zatnu
si trn růže

srdečná

17. června 2012 v 1:22 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
srdce mě bolí,
při myšlence kdy nevíš,
s kým se to vlastně bavíš..

už nechci se trápit
sama tady být
a dívat se, jak se hraješ..

v očích mám slzy,
pro lásku
která tady stejně není..

proč se s tím zbytečně srát a neodejít?

Sen

1. června 2012 v 20:34 | d4t |  mé dílo: próza
Ležm na posteli, v nemocničním pokoji, kolem mě ticho, je večerka. Tak tíživé ticho, chci si zpívat, ale všichni už spí. Ležím v posteli a přemýšlím, hodnotím věci posledních let. Kolikrát jsem už svůj život chtěla ukončit, kolikrát jsem chtěla jít dál. A co víc se mi honí hlavou?

Vzpomínám na tebe, tak sebejistého člověka jsem už dlouho neviděla. Chybí ti, pane, pokora. Ne před bohem nebo před sebou samým, ale předemnou. Neakceptuješ má rozhodnutí, která měla svá opodstatnění, své důvody. Myslíš, že tě nikdy neopustím, že po tobě budu věčně toužit?
Mýlíš se, pane, ty sám to dobře víš, proto se tolik zlobíš.

Dívka vedle mě se pomlela. Co se jí asi zdá? Nahlédnu do její hlavy. Shon, strach, obava o život. V myšlenkách ji jemně pohladím, do snu ji pošlu trochu pozitivní energie. Já, víla, divoženka, čarodějka. Má moc nahlížet do nitra lidí je mým prokletím i posvátnou radostí. Bojím se ukázat svoji sílu, svoji moc. Mám ji tolik, kolik ji může mít každý kolem mě, stačí se jen rozhlédnout.
Tak, už je dobře. Utekla, schovala se, někdo ji ve snu zachránil. 'Spinkej klidně' řeknu bezhlasně. Je to jako modlitba. Tělo se jí konečně uvolňuje z napětí. Zas pokračuji ve svých myšlenkách.

Co pane, jsi si jist, že není na světě lepšího člověka, jako jsi ty? Vím, že je. Že mnoho mužů i žen je mnohem lepších ke mně, že je na zemi někdo, kdo umí nahlížet do duší, stejně jako já. Radovat se a v radosti odpočívat.
Už víš, pane, že odcházím. Nechceš se mě vzdát. Ale každým svým činnem mě posíláš dál. Tentokrát to nebudu já, koho to odloučení zlomí. Už jsem silná dost. 'I za cenu samoty, ukončuji náš společný život, jak minulý, tak přítomný. Do budoucna se již nesetkáme. '
Pronáším tuto mantru do ticha.

"Co to povídáš?" Ozve se z vedlejší postele.
"Omlouvám se, asi se mi něco zdálo, spi, kočko, ráno brzy vstáváme."
Otočí se a během pár sekund už opět pravidelně oddechuje.

Cítím prázdno ve svém srdci. Ale nebylo tam už před tím, jen zakryté pocitem sounáležitosti, tenké jako nejjemnější pavučina malých pavoučků, kteří se v tento čas vznáší vzduchem a hledají místo, kde si vytvoří svůj domov. Dotkneš se jejich pavučiny a ta se zpřetrhá, ukončí pavoučí cestu. Pavouček se pak zas musí utkat novou niť a doufat, že ho vítr odnese dál. Tam, kde bude mít jídlo a klid.

Ah.. Klid.. Jak zvláštní to slovo. Myšlenky hlavou se mi honí. Nemohu je zastavit. Dnes jsem celý den rýmovala. Hrála si se slovy. Ani v téhle chvíli, kdy ležím na své posteli a přemýšlím, nejsem klidná. Čertík v mém těle by se nejraději vydal do ticha noci. Nemůže, je zavřen na pokoji, kam nedopadají ani paprsky měsíce. Natočím se k oknu, uvidím aspoň jednu hvězdu? Jedna, malá hvězdička. Bliká. Jako by mi něco chtěla říct. Copak hvězdičko, nahlížíš takhle všem smutným divoženkám do pokoje, abys je potěšila při jejich trápení?
Poraď, kde čarodějka, jako já, najde svůj domov? Vítr mne neunese, z pavučin si domov nepostavím a sny už pomalu přestávám mít. Ztrácím se v temnu světa. Hvězda na obloze pořád bliká. Jsi snad hvězdičko ta, jenž mě provází životem? Zhasla. Kam jsi se ztratila?

Na chvíli jsem v nemocničním pokoji zahlédla postavu, zlehka se mne dotkla. Čistota, moudrost, naprostý klid. Tak takhle se cítí lidé v nirváně? Pořád jsem koukala na oblohu, hvězda byla zpátky. Asi jen sen mého unaveného mozku.

Otáčím se na bok. Usínám.

Ještě před tím, než usnu úplně, hlavou mi proběhne myšlenka. Dnešek je první den tvého šťastného života, má milovaná čarodějko, nechť je ti mé pohlazení pomocníkem na cestě životem a ochrání tě.
'Děkuji hvězdo', pomyslím si a spím.