Červenec 2011

To, co nás mrzí, nezměníme

3. července 2011 v 22:22 | d4t |  neurčito
A zase je tu jedna úvaha, tentokrát o tom, co jsme udělali špatně a tom, co bychom chtěli změnit...

Sama uznávám, že jsem mnoho věcí udělala špatně, mnoha lidem tímto ublížila. Ale i díky těmto událostem jsem nyní taková, jaká jsem. I přesto se mi občas podaří kopnout pěkně vedle a ublížit znovu. Příteli, mamce, kamarádům.. A ani to nechci.. Skutečnost, kterou považuji za přirozenou prostě ostatním ublíží, aniž bych si uvědomila, že oni to tak vnímají.. Snad, že jsem v tomto jiná a doopravdy nemám naučené všechny morální aspekty této společnosti, mě občas vrhá do situací, které bych nepřála ani svému bratrovi, tudíš nepříteli.. (je to s náma stejné, jako mezi Palestinci a Izraelci, pořád se nějak snaží o příměří a pořád se stává něco, co tomu příměří brání.. Občas mi přijde, že to už není normální, ale o konspiračních teoriích někdy jindy..)

Vrátím se zpátky k tématu. Skutečnost nezměníme. Můžeme jen počkat, odčinit to, co jsme provedli, ale vždy zůstává to, že jsme něco provedli...
Ubližujeme záměrně nebo jen z nevědomí, že to druhému ublíží? Je podstata člověka ublížit a nebo naopak, snažit se ubližování vyhnout? Znáte příběh o Milarepovi? Občas na něj vzpomenu a uvědomím si, že i nejoblíbenější mnich a světec buddhistů bojoval s tím, že ubližoval a nemohl se z koloběhu ublížení vymanit. Jeho příběh napsal pro české čtenáře Eduard Tomáš. Jeho jméno je v mnoha ohledech známé.. Kontroverzní jógin, mág, esoterik.. (či jak jinak ho nazvat). Názor si na něj musí každý udělat sám.

Nechci se ale přirovnávat k tomuto mnichovi, jen chci poukázat, že i legendy se tímto problémem zabývají..

Suma sumárum, co jsem vlastně chtěla říct, je, že ve chvíli kdy ublížíme, je třeba to přijmout jako fakt a poučit se z něj... Omluvit se je základ, ve chvíli, kdy si uvědomíme svoji chybu, ale nelze očekávat zázračné smazání paměti dotyčného, kterému bylo ublíženo.. Můžeme jen doufat, že dotyčný umí ovládnout své city... Nenechá ublížení, které jsme mu udělali pokračovat a bujet a s ránem na vše "zapomene" a začne nový, čistý den..

A když vám někdo ublížil, co takhle začínat den s bílým listem? Ještě toho bude tolik.. Ještě mnoho křivd.. A není třeba je všechny vláčet sebou.. Některé sice jsou bolestivější než jiné a na ty se těžko zapomíná, ale pokud to přecejen trochu jde, bylo by hezké se z toho poučit, smazat a i s poučením vyrazit k novému dni..

Tímto končím moji zamotanou úvahu a letím na vlak..
=))