Prosinec 2010

Sociologie a filosofie

29. prosince 2010 v 4:14 | d4t |  referáty
Sociologie a filosofie
Tato kniha byla napsána v roce 1924. Publikace obsahuje výběr z úvah Emila Durkheima
o sociologických a etických otázkách. Vyjadřují autorův pohled na sociální svět a sociologii, jako vědu.
Émile Durkheim se narodil 15. 4. 1858, byl významný francouzský sociolog. Je brán jako zakladatel moderní sociologie. V roce 1895 založil první katedru sociologie v Evropě. Zemřel 15. 11. 1895.
Autor se ve svém díle inspiroval myšlenkami Augusta Comta, navazuje na Rousseaua, reagoval na Karla Marxe, Georga Simmela či Maxe Webera.
Tématy Dugrheima byla především sociologie, filosofie, psychologie a religionistika té věnoval dílo Elementární formy náboženského života, v této knize se soustředil na popis rituálů, ukazuje, že pro víru není třeba mít nutně boha, což ukazuje na mnoha příkladech, které získal při studiu australských domorodých kmenů.
Kapitola první
Představy individuální a představy kolektivní
Základní otázky této kapitoly se týkají hledání analogie mezi psychologickými
a sociologickými zákony. Dále srovnává individuální a kolektivní představy. Ty pocházejí ze vztahu mezi jedinci a skupinou, dále se pak postupně dělí a mohou se přesahovat. Tyto představy se nedají ovlivnit vůlí jedince, ale jen změnou celého celku.
Analogie se zde bere jako legitimní forma srovnávání. Sociologie a psychologie se zde srovnává právě pro svoji velkou podobnost. Autor se v této knize začal opět přemýšlet nad spojením psychologie a sociologie a přestal tyto dva obory naprosto rozdělovat. Logicky, bez mystiky, se snaží dokázat, jak tyto dvě věci spolu souvisí. Jak sociologické jevy doplňují psychologii a naopak. To ukazuje nejen u jednotlivce, ale i u společnosti. Z jeho poznatků vycházíme nyní i my.
Autor se též zamýšlí nad otázkou, proč nějaký "jev, i přesto, že se projevoval definovanými, pro něj příznačnými a představitelnými efekty, byl popírán jen proto, že jev sám byl a je, jen těžko představitelný. Sám dává příklad na mozkových dráhách a asociacích." K tomuto tvrzení došel logickou a pro nás velmi důležitou cestou.
Ráda bych se ještě vrátila ke kolektivní představě pocházející ze vztahu mezi jedinci
a skupinami. Durkheim to ve své knize Sociologie a filosofie popisuje na tomto příkladu. "jestliže ovšem nevidíme nic mimořádného na tom, že individuální představy, vyprodukované akcí a reakcí mezi nervovými prvky, v těchto prvních netkví, proč bychom měli být překvapeni tím, že kolektivní představy, vyprodukované akcí a reakcí mezi elementárními vědomími utvářejícími společnost, nepocházejí přímo z nich a později ji přesahují? V tomto pojetí spojuje společenský substrát a společenský život vztah ve všech bodech analogický vztahu, který musíme připustit mezi fyziologickým substrátem a psychickým životem jednotlivců, nechceme-li popřít veškerou psychologii v pravém slova smyslu. V obou případech musíme docházet ke stejným důsledkům. Nezávislost, relativní vnějškovost (exteriorita) sociálních faktů ve vztahu k jednotlivcům je dokonce bezprostředněji patrná než táž vlastnost mentálních faktů ve vztahu k mozkovým buňkám; protože sociální fakty, nebo alespoň ty nejdůležitější z nich, nesou viditelné známky svého původu."
Dukrheim sám podotýká, že "každý jednotlivec nepochybně přispívá svým dílem k vytvoření společného výsledku; ale soukromé city se stávají společenskými jen svou vzájemnou kombinací, a k té dochází působením sil sui generis, vyvinutých lidským sdružením; v důsledku těchto kombinací a výsledných vzájemných deformací se z nich stává něco jiného."

Kapitola druhá
Definice mravního faktu
Mezi hlavní znaky mravního faktu patří povinnost a žádoucnost. Mravní fakt nesmí a nemůže být jen ve prospěch jednotlivce a musí být výhodný pro celou skupinu a celek. Morálka je zde popsána jako "soustava pravidel chování"
V této kapitole si autor pokládá otázku "čím se tedy morální pravidla liší od těch ostatních?"
Naše morálka se utváří vlivem prostředí, výchovy a dědičnosti. Každá kultura má morálku částečně odlišnou. Aby se morálka mohla posuzovat, je třeba začít poznáním morální skutečnosti. Tu je třeba si předem definovat
Durheim ji zde hledá racionálně a vědecky. Hledání morálky má jako vědecký úkol. "Co se stane, v případě porušení pravidel?"
V dalším uvažování ukazuje, jaké následky tato metoda má. Ukazuje, že následky jsou vždy pro aktéra. Rozděluje je do dvojího druhu. První důsledek bych nazvala analytickým. Při analýze činu můžeme vyvodit důsledek. Příklad udává na mytí. Druhý důsledek je syntetický. Zde Durkeim dává za příklad zabití. Zde je čin a jeho důsledek naprosto nesourodý.
Dále zde popisuje slovo sankce. "sankce je důsledkem činu, který nevyplývá z jeho vnitřního obsahu." Čin může mít dva druhy cílů: 1. pro mne, 2. pro někoho jiného.
V další části Durheim popisuje tyto vlastnosti činů, tak jak jsou považovány za morální společností a naopak.
Civilizace je zde popsána jako zakladatel morálky. "Nemůžeme chtít opustit společnost
a zároveň chtít zůstat lidmi." "Jediná otázka, která před námi stojí, není otázkou, zda člověk může žít mimo společnost, ale v jaké společnosti chce žít; ostatně každému jednotlivci rád přiznám právo zvolit si společnost podle svého výběu, ovšem za předpokladu, že na svou rodnou společnost není vázán dříve sjednanými povinnostmi."
Společnost je zde řazena jako morální autorita.
Kapitolu třetí, Zodpovězení námitek, bych nyní ráda vynechala.
Kapitola čtvrtá
Hodnotové soudy a soudy o skutečnosti
Jak už název kapitoly napovídá, Durkheim zde popisuje soudy. Soudy o skutečnosti neboli existenční soudy a soudy hodnotové. Ty jsou podle autora veškeré soudy.
Soudy o skutečnosti vypovídají o tom, jak se chováme k určitým předmětům; že jedny máme rádi a druhým dáváme přednost."
Hodnota soudu se posuzuje ve vztahu ke společnosti. Je dána vztahem věci k různým aspektům ideálu.
Soudy o skutečnosti jsou proto, abychom si byli schopni myšlenkově osvojit určitou věc. Soudy hodnotné slouží k dokázání si představy ideálu.
Mezi soudy "neexistují rozdíly v podstatě. Hodnotový soud vyjadřuje vztah nějaké věci k nějakému ideálu. Jenže ideál je dán stejně jako věc, byt jinak; i on je svým způsobem skutečností."
Sociologie a sociální vědy
I. Dějiny
Název sociologie vytvořil August Comte a označuje vědu o společnostech. Dřívější zkoumání a úvahy ve skutečnosti nepopisoval a nevysvětlovaly, jaké společnosti jsou nebo jaké byly, nýbrž zkoumaly, jaké mají být, jak se mají organizovat, aby byly co možná nejdokonalejší. Zcela jiný cíl dal Durkheim sociologovi., který studuje společnost prostě proto, aby ji poznal
a porozuměl jí, stejně jako fyzik, chemik a biolog zachází s jevy fyzikálními, chemickými
a biologickými.
II. Rozdělení sociologie: Jednotlivé sociální vědy
Už Comte rozčleňoval sociální statiku a dynamiku. Statika pohlíží na společnost, jako by se v určitém okamžiku zastavila. Dynamika naopak pohlíží na společnosti v jejich vývoji a snaží se objevit zákon jejich rozvoje.
Dukheim sociologii rozděluje takto. Vnější a materiální formu společnosti nazývá "sociální morfologií" Ta má objasnit, proč se populace soustřeďuje na určitých místech.
Dále pak je "sociální fyziologie"ta studuje životní projevy společnosti. Pod sociální fyziologii patří "sociologie náboženství", kde předmětem zkoumáníje církev, "sociologie morálky", "sociologie práva" a"ekonomická sociologie"
III. Sociologická metoda
V této kapitole Durkheim sleduje hlavní problémy sociologie. Ty podle něj počívají v ustanovení politické, právní, mravní, hospodářské a náboženské instituce. Srovnává dějiny - ty jsou podle něj jediným nástrojem, jímž sociolog disponuje. Protože se vše vyvíjí, jak bylo řečeno na začátku a logicky obhájeno Durkheimem, zkoumá vše postupně i v dějinném vývoji.
Sociolog si má podle autora počínat vědecky. Musí vstupovat do kontaktu se sociálními fakty jako s něčím neznámým a zapomenout přitom na všechno, co si myslí, že o nich ví. "Sociologie nemá být pouhou ilustrací hotových a zřejmých poznatků, které jsou klamné; musí činit objevy, které často budou narušovat přijaté představy."

Použitá literatura:
DURKHEIM, Émile.
Sociologie a filosofie. vydání první. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. 175 s. ISBN 80-85850-57-5.
Britannica
[online]. 2010 [cit. 2010-05-20]. Emile Durkheim. Dostupné z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/174299/Emile-Durkheim>.


Mám facebook

24. prosince 2010 v 2:24 | d4t |  o mně...
Už je to tak a postihlo to i mne. Bohužel je to zatím jediný způsob, jak naleznout ztracené známé a dobré kamarády... Škoda, že někdy je to i jediný způsob, jak komunikovat s lidmi, kteří se nám stali blízkými, ale byli vytrženi, bez vysvětlení, z našeho života. 

Snad se podaří a strach bude překonán, a lidé se budou moci opět poznat a urovnat své vztahy. :o)

Rychlé kokosky

23. prosince 2010 v 22:48 | d4t |  RychloRecepty
No jo, sladký miluje hodně lidí, ani já nejsem výjimkou. Jen mě nebaví trávit u trouby nekonečně dlouhé množství času, abych pak jen viděla, jak můj výtvor udělal fůůůůů a byl pryč...

Tak tedy rychlokokosky

plechovka salka, kokos

Smícháte kokos se salkem, až vznikne tužší, lepkavá hmota. Tu pak po hrudkách hodíte na plech nebo pečící papír a při 150° C pečete čtvrt hoďky. Úžasná chuťovka jako doplňěk na nějakou "párty" nebo doplňěk k vánočnímu cukroví ;-)

kouzlo Vánoc

23. prosince 2010 v 22:22 | d4t |  neurčito
Kouzlo Vánoc!

Jo! Nejsem jediná, kdo to očekává, to tajemné kouzlo, které má chodit každým rokem, o Vánocích. Chodilo vždycky, každým rokem jsem ho očekávala a snila, jak mne uchopí do náručí a pevně obejme. 


Předsevzetí

20. prosince 2010 v 15:27 | d4t |  neurčito
Předsevzetí

Jo, vím, ještě není prvního první dva tisíce jedenáct, ale...

To prostě nejde nenapsat. Do příštích Vánoc si dávám předsevzetí, že svého přítele naučím milovat český jazyk, alespoň natolik, že nebude nadávat vždy, když mu opravím nějakou hrubku, na to, že čeština je blbá, nepoužitelná a složitá. Ano, je, uznávám, ale to je na ní to krásné.
Však co bychom dělali bez brusičů jazyka? Mnohem více bychom rozuměli Němcům, Slovákům, ale i třeba Francouzům a Angličanům ;-)

Tvrdé a měkké í zase potěší každého, kdo nemá zapnuté automatické opravy :). Wikipedia nám odpovídá na tuto skutečnost tímto "odstavečkem"...

"Měkké" I a "tvrdé" Y

Písmena i/í a y/ý se v současné češtině vyslovují stejně [ɪ/iː]. Tvrdé y/ý se původně vyslovovalo zřejmě jako zadní [ɨ(ː)] (jako v současné polštině nebo ruštině) a následovalo za nepalatalizovanými (tvrdými) souhláskami. Měkké i [ɪ/iː] následovalo palatalizované (měkké) souhlásky. Tento rozdíl zůstal v písmu zachován, ačkoliv obě hlásky ve výslovnosti splynuly. Pozůstatkem dřívější fonologické opozice palatalizovanosti je rozdělení souhlásek na pravopisně měkké, tvrdé a obojetné (viz tabulku). Toto rozdělení se kromě pravopisu projevuje i v mluvnici rozdělením měkkých a tvrdých vzorů skloňování. Ve slovech domácího původu se měkké i/í může psát jedině za měkkými nebo obojetnými souhláskami, zatímco tvrdé y/ý následuje tvrdé nebo obojetné souhlásky.
Měkké a tvrdé souhlásky v češtině
Měkkéžščřcjďťň
Obojetnébflmpsvz
Tvrdéhchkrdtn

Obojetné souhlásky mohou být následovány jak i/í, tak y/ý. V některých případech mohou rozlišovat významy slov, např. být x bítmýt x mít. Psaní i/í a y/ý v koncovkách se řídí mluvnickými pravidly, zejména příslušností ke vzorům skloňování a časování a mluvnickou shodou. Tvrdé y/ý v kořenech slov se píše jen v tzv. vyjmenovaných slovech, která se musejí žáci základních skol učit nazpaměť.
Skupiny di/dí, ti/tí a ni/ní se vyslovují [ɟɪ/ɟiː, cɪ/ciː, ɲɪ/ɲiː]a píší se namísto ďi/ďí, ťi/ťí a ňi/ňí. Vyslovované [dɪ/di:, tɪ/ti:, nɪ/ni:] se píše dy/dý, ty/tý, ny/ný.
Výše uvedená pravidla se týkají slov domácího původu. Ve slovech cizích se zachovává původní psaní (cyklus, diktát, ribóza). Z tohoto důvodu se v přehledech měkkých, tvrdých a obojedných souhlásek neuvádějí písmena g, q, w, x, která se píší pouze v cizích slovech, psaní i/y se u nich řídí původním pravopisem.


Fakt netuším, co přítel vyvádí, vždyť je to naprosto samozřejmé a prostě to dokazuje pouze a jen tu úžasnou skutečnost, jak je český jazyk dokonalý :D

A teď, abych se vrátila z gramatického článku o češtině zpátky k předsevzetí...

Vánoční cukroví je na jídlo, ne na ozdobu. Má máma se totiž bohužel pomátla z vánoční pohody, cukroví, které jsme udělali k jídlu, schovala do nejvyšší poličky, nejvyšší skříně v obávané kuchyni :D (A zase jsme u těch pohádek - V nejvyšší věži, nejvyšší komnatě je schovaný poklad ;-) ) s tím, že bychom to cukroví přece snědli... Copak cukroví není na jídlo? :-O
No, tak nějak přemýšlím, co si dám k dnešní kávě...  Asi bude bez zákusku... Škoda :-(
Takové štěstí mě potkávalo jen občas, abych si pochutnala :)

No, tak končím zápisek z dalšího pohodového dne u mámy a vydávám se vstříc dalším zážitkům...

pravda pravdivá :)

19. prosince 2010 v 19:59 | d4t |  neurčito
Někdy je říkat pravdu fakt o ústa... Zvlášť, když se k dotyčnému pravda dostane obklikou... To jsem asi před 5 hodinama posílala příteli sms o tom, s jakou se máma probudila (byla protivná), bohužel, když jsem psala o mámě, odeslala jsem sms mámě...

Kdybyste viděli to peklo, co nastalo :D
I Lucifer by před ní musel smeknout. Nu, zrovna před přítelem jsem se tu její náladu maskovat nesnažila. :D

Jojo, a tak jde život...

Ještě štěstí, že je mamina teď v divadle a já můžu dělat další cukroví (už jsem říkala, jak to nesnáším?)

A kdyby někdo z vás hledal film na vánoční pohodu, doporučuji Medvědí bratry 1,2, stojí vážně za to, až bych chtěla být medvědem.
Aaaach... Mně by se to tak líbilo, chodit se pást na maliny, občas někoho vystrašit, prohánět se po lesích... Jen ti mamuti mě překvapili, ale tak možná mi unikla nějaká souvislost z prvního dílu...

Jo, mimochodem, kdo kritizoval Shreka Konec a zvonec, co na tom nebylo k pochopení? Pro děti i dospělé byl alternativní svět vysvětlen docela pochpitelně, vtípků bylo sice míň (Shrek byl naopak akčnější a napínavější), ale nevím, asi mi to nepřišlo zas tak moc hrozné, jak jsem se dočítala (a slyšela od jedné známé, která nějak nepochopila, oč ve filmu běží.)
Je moc fajn, že vše změní Polibek z pravé lásky.

Hmm... Škoda, že neumí vykouzlit úžasné bydlení, pohodu a mír v domě (i když občasná hádka o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly a nebo o Janu Masarykovi by neuškodila ;-)), úžasnou rodinu, pohodovou práci a vše, co si jen může žena jako já přát :D

Jéje, to je zase šíleně rozvinutá úvaha...
No nic, tak já končím
Mějte se :)

Pečeme..

18. prosince 2010 v 12:00 | d4t |  neurčito
Už je to tak, za pár dnů Vánoce, ve škole prázdniny, volno za dveřma a tak i naše máma se rozhodla, že by bylo vhodné připravit nějaké cukroví (z původních 4 druhů se pomalu vyklubalo druhů 8, tak schválně, na kolik to nakonec zvedmeme :D).

Nu, začali jsme naprosto dokonale, sklenkou vína na lačný žaludek. To prý pro krásný den (já si spíš myslím, že na kuráž). Hlava se mi motá dokonale, ale doufám, že se to poddá. Už máme udělané těsta na perníky, medová kolečka, linecké, rohlíčky, navíc ještě ořechové hrudky, včelí úly. Na 100% budeme dělat ještě marokánky, čokoládky, rumové kouličky a možná i rafaelo. :)

Dnes mě ještě čeká Čankišou, stužkovák, kino, takže ibalgin to všechno jistí.

Konec mému zmatenému povídání, 

pac a pusu, z předvánočního shonu :-)
d4t ;-)

Prsten

18. prosince 2010 v 3:49 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Poridil sis prsten,
nadhernou ozdobu
na prstu ti sedi,
ukazuje svoji nadheru
myslis, jak te udela dokonalym...

Prst se ti zmenil,
neni silny jako driv,
prsten ulozil jsi do trezoru,
chodis se divat na jeho spanilost,
vsak ze strachu, ze ti zklouzne,
neukazujes nikomu jeho nadheru
a divis se, ze tvuj prset nikdo neobdivuje

Tvuj prsten v trezoru lezi
blilianty trpyti se ve svetle,
ktere pronikne tam pouze ve chvili,
kdy na prsten z vrchu shlížíš.
Každý den, ze strachu o něj ho zavíráš,
všude se jím vychloubáš,
až jednou přijdeš a vidíš
prsten zmizel
teď jiný pán se jim pyšní 

Středověké encyklopedie

16. prosince 2010 v 0:07 | d4t |  referáty
Encyklopedie všeobecně

Slovo encyklopedie, jak je vnímáme dnes, bylo použito poprvé až v 16. století. pochází ze slov enkiklio - okružní; paideia - výchovaPojmu έγκυκλοπαιδεἰα (enkyklopaideia) poprvé užil v 5. století př. n. l.Hippias z Elidy, který jim označoval všeobecné vzdělání.

Hippias z Elidy byl řecký sofista a současník Sokrata, kritizován Platónem za přednášení pouze povrchových znalostí problému.

Idea encyklopedie je velmi stará - pochází ze starého Řecka (tzv. "zaokrouhlené vzdělání" - enkyklios paideia). Římané tento pedagogický koncept přejímají a v dílech různých myslitelů (např. Varro, Martianus Capella) postupně vykrystalizuje ve svobodná umění (septem artes liberales).
Toto přejímá středověk. V raném středověku jsou důležitými encyklopedisty Cassiodorus, Isidor Sevillský, Beda Ctihodný či Hrabanus Maurus, ve vrcholném středověku např. Thierry ze Chartres, Alexander Neckam či Vincent z Beauvais.

Encyklopedie informuje o věcech či jevech, ne o slovech
spec. enc. - věnují se pouze jednomu oboru
všeob. - věnují se základnímu lidskému vědění

účel:
- poučit čtenáře
- platforma vědeckého diskurzu
- model pokroku, krása stvoření

Středověké encyklopedie
- autoři svá díla nenazývali
- encyklopedie vznikají až za dob Říma
- není abecední řazení, to vzniká až v novověku

Citace:
Přispěvatelé Wikipedie, Encyklopedie [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2010, Datum poslední revize 11. 12. 2010, 09:27 UTC, [citováno 15. 12. 2010]