Červen 2010

Náhled

17. června 2010 v 1:12 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Otvírám oči a koukám do krajiny
je ponurým odrazem mé duše
tak zničená a zjizvená...

Oknem se koukám ven
není radosti uvnitř
toužím znovu poznávat krásy světa kolem

Má duše mi brání
touží po něčem, před čím se chrání
avšak proč se tak bojí, netuším...

Vyjít ven toužím
sama sebe ve vězení držím
a bojím se být zas svá...

mám Twitter

16. června 2010 v 17:32 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
a mám Twitter... no jo... Facebooku se ještě neustále vyhábám, ale už i mne, knihovnici, která se zabývá i problematikou sociálních sítí, přemohla tato virtuální skutečnost... Malé hlody z naší domácnosti občas písnu na web...

Pochopí spíše ti, co znají naši domácnost... Pro ty, co netuší vůbec nic: v baráčku 2+1, s průchozím pokojem, bydlíme já, můj bývalý přítel a můj pes, kamarádka a její syn... plus občasné pánské návštěvy, u mne nyní přes víkendy, u spolubydly se to odvíjí od toho, jak moc se zrovna s přítelem zase pohádala...

a teď už jen odkaz, abyste se mohli podivit nad šíleností mé dočasné "rodiny"...

http://twitter.com/pavoucniced4t

minulá samota

7. června 2010 v 22:50 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
v samotě utápím se.
Zbytečně
vždy vím, že ji budu muset zas opustit

Nevím, chce-li se mi.
Odejít a radovat se,
chtěla bych strádat?

Jak ráda bych s vámi byla
vššak sama jsem byla i tam
kde veselí a společnost
si užžívala svého štěstí

Puste mne  skrz zavřené dveře
Nechci být sama
Vpuste mě!

Jsem tu a nejsem, nevím, kam jít
Neumím se radovat ze šštestí druhých
když já jsem sama
Vpuste mě dovnitř!
Otevřete dveře!

Nevidíte, jak se trápím?!
Tak užž mě vpustě dovnitř!

Jak ráda bych s vámi byla
radovala se a t칚ila
z vaššeho šštěstí!

Neznámo kam

7. června 2010 v 21:22 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
stýská se mi,
po časech minulých
a mé srdce pláče
v nocích pochmurných
i přesto, že tíží jej láska
ve věcích neznámých
raduje se a zpívá si
pro sny a radosti
jež přijdou a budou 
a pohladí
a jsou 

Není proč plakat
jen samota tíží
toho co bylo
a spadlo dolů z výšin
na travnatou zem,
kde chomáč z pampelišek
čechrá mi vlasy
a ukazuje mi
pozemské krásy
a miluje.

Stracené srdce
nacházím znovu
brání se minulým dnům
však lákají mě touhou
nevšední,
jež stejně odezní
je pryč,
blaženost bláznovství,
odchází k nebi
přichází touha realit
a v srdci se ničí
bláznovství

carpe diem

6. června 2010 v 1:11 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
ptal jsi se na touhy,
ptal jsi se na sny
co na nich záleží,
když cíl je teď jasný?

Je přece tak složité
užít si dne,
neb chvíle, jež promarním,
trápí pak mne. (nebo snad nás?) 

žal

2. června 2010 v 1:09 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
stojím před oknem, kde kape jarní déšť
a myslím na okamžiky naše
společné...

stojím a cítím tě vedle sebe též,
neb srdce touží mít tě ještě
vedle sebe....

v okně si v mlžném oparu, jež slunce vytvořilo
představuji tebe, jak přicházíš
pak stojíš vedle mne...

Neděs se slunce našeho, hřeje a již se probudilo,
zahřeje nás svým žárem,
pak budeme jen pro sebe...

ne všechno zlato, co třpytívá se

1. června 2010 v 1:04 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Ne všechno zlato co třpytívá se, 
tak stálo v knize tajemné
stáří, když silné je, ohybá se,
nebylo řečeno nikdy mne

Stojím nehybně u stromu statného
hledím do výše koruny
a v srdci obraz dítěte malého
střetá se s obrazem mé nátury.

Strach vědomí, co proplouvá mou duší,
děsí i smysly okolní
a srdce strachem mi při větru buší,
co když je tento den poslední?

Ne všechno zlato, co třpytívá se,
ne každý kdo bloudí je ztracený,
stáří, když silné je, ohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Nebesa ochrání kořínek mladý,
jež pod povrchem písku se ukrývá
a až bude ten kořínek starý
zub času se naň podívá.

Nehrozí hniloba, nehrozí žal
hrozí jen jediná věc
a to, když popelka, vejde na maškarní bál
a princ ni podívá se
a otevře jí zlatou klec.