Květen 2010

čtenářská biografie

18. května 2010 v 11:17 | d4t |  můj čtenářský deník
Knihy. S naší rodinou byly spojeny odnepaměti. Už jako malá jsem s mámou chodila do knihoven
a prohlížela si různá leporela. Skládací, v podobě harmonik, i ta, která měla tvar knížek. Ráda jsem si je prohlížela a po mamce chtěla přečíst každé písmenko. Od mala jsem toužila prozkoumat tajemství knih. Toužila jsem zjistit, co je schované pod různými symboly a co vyjadřují obrázky, které v knihách nacházím. Zbožňovala jsem ilustrace od Heleny Zmatlíkové, její knihy u nás vítězily. Úžasná byla kniha Z deníku kocourka Modroočko, napsal ji Josef Kolář a právě svými ilustracemi doplnila paní Zmatlíková. Knížku jsem si prohlížela do nekonečna. Doma se četlo hodně. V každé volné chvíli. Naší oblíbenou knihou byl Maxipes Fík nebo Krteček. Plně si vybavuji, jak jsem chtěla vyzkoušet, jak se kočičkou suší podlaha a jak ji pejsek může vykartáčovat. V té době jsme doma měli jezevčíka. Chudák.
Teď již vím, že pejsek podlahu nevykartáčuje, ovšem na četbu jsem i po této zkušenosti nezanevřela. Předčítání mé maminky se vyměnilo za audio knihy. Žofka, Maxipes Fík, Hobit. Pohádky na gramofonových deskách. Každý den jiná. Naštěstí bylo na základní škole gramofonových desek dostatek a tak po dlouhý čas stačily, aby naplnily moji touhu po vědění a příbězích. Bohužel, i přesto, že výběr pohádek byl velký, tak začal docházet. Televizi jsme pouštěli jen občas, mamka se nás snažila vést stylem moudrého života. Televizi pouštěla jen ve chvílích kdy v ní běžely pohádky anebo něco dělala a neměla na mne a bratra čas.
Už tehdy jsem toužila po tom, abych chodila do školy. Tety učitelky byly moc hodné a já nechápala, proč bych měla čekat další rok na to, až mi bude šest let. Můj nástup do první třídy byl téměř vydupaný. Toužila jsem umět všechna písmenka, abych si sama mohla přečíst Zlatovlásku od pana Erbena nebo Malou mořskou vílu, přepracovanou Waltem Dysneiem. A tak, i přes protest paní učitelky ze školky, jsem nastoupila do první třídy.
Již první hodinu jsem byla zklamána, nikde jsme se neučili písmenka. Paní učitelka jen něco povídala. Domů jsem přišla smutná. Ten den si ke mně maminka sedla a právě v té chvíli v sobě objevila učitelský talent. Začala mne učit abecedu. Další den na to již obohacená o tento poznatek, prohlásila jsem, že školu nepotřebuji, vzala jsem si knížku O Medvídkovi, od ruské spisovatelky a začala číst. Nyní si již nevzpomenu na přesný příběh této knihy, vím, že mi ji maminka půjčila od tety a přečetla jsem ji pod lavicí, s lampičkou, hned první den. A četla jsem dál. Všechny pohádkové knihy, co doma byly, jsem toužila poznat. A nejen doma. Knihy jsem si půjčovala, kde se dalo. U sestřenic, v knihovnách s mamkou, nebo jsem občas prozkoumala mamčinu knihovnu či její čtenářské deníky, které si poctivě vedla od druhé třídy. Nikdy jsem nepřevzala její pečlivost a tak se mi již několikrát povedl krásný zážitek, kdy jsem až v půlce knihy zjistila, že ji mám vlastně přečtenou a vím přesně, jak to dopadne. V té chvíli jsem se sama sobě zasmála a knížku odložila. Vím, že za rok si ji přečtu znovu.
Jako malá jsme s bratrem měli svoji vlastní knihovnu.
Byla plná encyklopedií, knížek pohádkových
i poučných. Foglarovky, knihy o skautingu, cestování. Maminka měla zase knihovnu svoji.
Knižní klub, kterému jsme osobně říkali Kákáčko, byl u nás pojmem. Ve chvíli, kdy došel nový katalog, jsme si doma sedly a dívaly jsme se na nové tituly. Knihovna se neustále zaplňovala. Návštěvy knihkupectví byly v naší rodině podle některých našich přátel prokletím. Vždy jsme si z něj odnesli alespoň jednu knížku. Do knih se nekoukala jen maminka, i já jsem poctivě a tiše stála u regálů
a prohlížela si knížky, které bych měla ráda u sebe doma. Většinou jsem nějakou dostala. Návštěvám knihkupectví se musím vyhýbat doteď. Jsem schopna v nich strávit neskutečné množství času vybíráním té správné knížky, která bude zdobit moji knihovničku.
To úžasné očekávání z příchodu nové knihy do naší domácnosti mám i teď, v dospělosti. Je to vždy jako malá oslava.
Četba mě provázela životem dlouho. Vybavená písmenky jsem v první třídě nechápala, proč čteme čítanku a nečteme něco zajímavějšího. Máma s Emou mě již po druhém týdnu práce s touto jistě poučnou knihou přestaly bavit a já se neustále těšila na nové knížky, které nám paní učitelka ukáže. Čtení na rozdíl od psaní bylo zábavné. Nešla jsem do školy psát. Naučila jsem se číst a to bylo vše, co jsem chtěla. Proč se učit matematiku a psaní?
Až teď chápu, jakou měla paní učitelka trpělivost, když mi k mnoha úkolům vymýšlela příběhy, aby mne zlákala i na tyto, podle mě nudné předměty.
Jak jsem již psala na začátku, maminka se později stala učitelkou a mně nastala muka. Četba se už nebyla nástrojem relaxace a odpočinku, ale pouze prostředkem ke vzdělávání. Musela jsem číst. Nesnáším, když něco musím, a tak jsem s četbou knih na nějaký čas trochu přestala, povinné četbě jsem se bránila, jak nejvíc jsem mohla. Stačilo si jen přečíst obsah knihy a zjistit jakým stylem je psána a pak o ni něco popovídat. Jen občas jsem si udělala radost a přečetla jsem si dívčí román od Lucie Lukešové. Po pár letech jsem se odstěhovala na internát, do Brna. V té době mi bylo 14 a půl roku.
Na internátu panovala zvláštní pravidla, která se "musela" dodržovat. Šlo především o vycházky. Jako nedospělá jsem mohla z internátu odcházet pouze do sedmé hodiny a pak s výslovným povolením od p. vychovatelky a ještě s povolenkou od rodičů. Tak jsem začala využívat internátní knihovny. Objevila jsem plno knih píšících o esoterice, fantasy a sci-fi. Knihy zabývající se filosofií anebo jen mé oblíbené pohádky. Začala jsem si vynahrazovat čas, kdy na četbu nebyla chuť. Harry Potter, v té době nejčtenější kniha, byl už v elektronické podobě. Vlastně to byla první e-book, kterou jsem přečetla.
I tento příběh mi dokázal, že ještě dlouho bude trvat, než eknihy převezmou vládu nad knižním trhem.
Na internátu bylo plno zábavy, zájmových kroužků, kamarádi a tak po nějakém čase se zase kniha dostala do pozadí a sloužila spíš jako polštář, než jako poučná četba. V té době jsem už byla naučena mít u sebe knihovnu skládající se z mých nejoblíbenějších knížek. Byly to Základy magie od Lilith, Jako v zrcadle, jen v hádance a Sofiin svět od Josteina Gaardena, Celestýnské proroctví od Jamese Redfielda a nakonec Alchymistu od Paola Coelha. Tyto knihy se mnou putují dodnes. Přibyly k nim ještě další. Růžová placka, tedy, promiňte, Svět je plochý od Thomase Friedmana nebo Dějiny knihoven a knihovnictví od Jiřího Cejpka. Též nemůžu zapomenout na Kapesní atlas rostlin, který je mým častým pomocníkem.
Při každém stěhování se maminka diví tomu, že jsem ochotna stěhovat celou krabici knih a papírů. Já vím, že jsou to pro mne knihy tak důležité, že bych bez nich nedokázala ani být. Slouží mi jako dobří pomocníci ve chvílích relaxace a odpočinku. Jako společníci a učitelé v těch malých chvilkách, kdy mám chuť se něčemu přiučit, a jako úžasná ozdoba mnoha poliček, kterými si vždy vybavím svoji přechodnou domácnost.
Vím, že dokud budu moci, četba bude procházet neustále mým životem, ať už jako součást vzdělávání nebo jako relaxace a uvolnění.