Prosinec 2009

Den k popukání, aneb, Nevěř nikomu, jen sama sobě…

27. prosince 2009 v 23:02 | d4t |  o mně...
To zabolí
Den k popukání, aneb, Nevěř nikomu, jen sama sobě…

Tento příběh se skutečně stal, nebudu se tu snažit o nějaké úžasné stylistické a jazykové schopnosti…
Článek je vlastně jen poukázání na skutečnost, že se člověk musí spolehnout jen sám na sebe a prostě brát věci s nadhledem…
Včera (19.11.), myslím, že byl čtvrtek, jsem se doma nudila. Už dlouho jsem nevymyslela nějakou blbost. Jo, škoda že jsem si nohy nezlámala a ruce neurazila, teď bych ležela ve špitálu, měla teplý jídlo a určitě bych nebyla naštvaná na celý vojenský útvar ČR, skrz jednoho debilního člověka.

Nu což…

Momentálně mám jen rýmu, piju čaje a snažím se z ní co nejrychleji dostat... Jsem o pár stovek hubenější a o životní zkušenost rozumnější.

tak co že se to vlastně stalo?

Psala jsem si s kamošem. Byl v Plzni. Dlouho jsme se neviděli.
Já, protože patřím mezi lidi, kteří se nazývají blázny, jsem se nechala vyhecovat, sbalila se a během dvou hodin jsem vyrazila do Plzně... Jen tak, na čokoládu a pokecat.. Kdo ví, kdy bychom se potkali příště?

Jsem skoro Brňák, to jsem asi zapomněla dodat. Plzeň jsem znala pouze z mapy, vím, že až do Plzně došla americká armáda, je tam pomník "Díky, Ameriko", ale to je asi tak všechno. (Ještě že jsem si ze zeměpisu pamatovala alespoň základy, hodily se.)

Nic naplat...

Do Plzně jsem dorazila v osm hodin večer... Jak už jste asi pochopili, kamarád nikde a já šíleně nasraná... Autobus zpátky do Prahy jel až ve 4 hodiny ráno a do té doby jsem tam měla někde přečkat. V letním oblečení, bez spacáku a vlastně i bez peněz. Jo a taky bez připojení na net. Ještě že pejska mě napadlo nechat doma :-D

No nic... kamoš nikde, telefon nebral... bylo třeba řešit situaci. Sbalila jsem se, vlezla do internetové kavárny a chatovala... hledala jsem ubytování... Příště vím, že když pojedu někam, tak mám počítat i s hotelem a tím, že mě po cestě mohou okrást...

Ubytování jsem nakonec našla. U jednoho fajn studenta. Vyzvedl si mě u pomníku, zavedl domů, uložil do postele a skutečně(!) nechal v pohodě vyspat. Bez otravování a sexuálních narážek. Jo, dobří lidi ještě žiji.

Ráno jsem odjela domů. Po cestě jsem si postěžovala známému do telefonu. Málem mě praštil. Vědět, že bydlí 17 kilometrů odemně, šla bych za ním pěšky...
Dodatek, že pokud to byl ten voják, kvůli kterýmu jsem mu dala kopačky, tak je kretén a já jsem blbka a že mám dveře oteveřené, mě těšil celý den :-)

Njn...
nakonec jsem ráda, že to tak dopadlo... Místo čokolády jsem měla pivko a získala jsem nového známého. Dveře do Plzně mám víceméně otevřené. Vím kde jsou nonstopy, internetová kavárna a dokonce možná i postel. A když bych tam náhodou stvrdla, tak stačí jít jen 17 kilometrů a dostanu se k úžasnýmu baráčku, kde mě bude čekat vynikající snídaně do postele.
Život je vlastně docela fajn :o)

Omluvu jsem dostala zhruba po půl roce, na její popud jsem dodělala tento článek.
Neužila jsem si ji, jak jsem se těšila... Má snaha dotyčného ponížit a ublížit mu se najednou časem rozplynula do neznáma... Vlastně i to je fajn. Nechť se začne psát nová stránka našeho života. Kdo ví, co přinese za neplechu. :)

Jabloň, Samorost a Lišejník

14. prosince 2009 v 11:14 | d4t |  Příběhy z vlaků
Jabloň, Samorost a Lišejník J

To jsem tak jednou na poslední chvíli utíkala od babičky na vlak… Procházka asi dva kilometry dlouhá, vedro, že by jeden padl, a to nejlepší, já v té době na antibiotikách… Samosebou, že jsem si zapomněla vzít pití a i když jsem to zjistila asi pět metrů za barákem, vracet jsem se nemohla, obava z toho, že nestihnu vlak byla veliká.
Měla jsem štěstí, že se mnou šla máma, která mi aspoň trochu pomohla s mojí věčně přeplněnou taškou, ve které tahám celou svoji domácnost J
Cestou jsme pospíchaly a bavily se. Snažily jsme si sdělit novinky posledních týdnů, kdy jsme se neviděly. Legrace byla.
Když jsme dolítly na zastávku, za pět minut odjezd, výpravčí nám oznámil, že vlak jede až za hodinu. Supr. Byla jsem z toho fááákt nadšená - hospoda zavřená, pití nikde a máma pospíchala zase domů, za bráškou.
Tak jsem si tam seděla na lavičce, kolem mě se pohybovala dvě jakási individua. Juj. Bohužel byli asi nejzajímavější objekt k pozorování.
Ajaj. Jen co máma zašla za pomyslný roh nádraží, tak začali povídat… Bláznivý to tvorové. Do lesa to chodí, pod širákem spí, no, přesně jako já. J Zjistila jsem, že ta individua jsou z osady Starejch dědků - supr, mám o zábavu postaráno - šli Oslavu a Chvojnici (njn. doma je doma) - a právě se vrací z5 do Brna a ještě kousek dál...
Jmenovali se Lišejník a Samorost. Byli fajn, aspoň čas utíkal o trochu rychleji, než obvykle, když někam koukáte do blba.
To jedinečné co mě na nich asi zaujalo byla petka s čistou obyč vodou. (na nádraží byla pouze voda užitková, zajímavé, že pokaždé, když se jí napiji, tak mi je večer tak hlehko… J) Jsem se asi nezmínila, že bylo poledne, co? (ano, trochu menší vypočítavost, ale kdo ji kdy nepoužil, že?? :D)
No, tak jsem ty ukecaný čundráky (osadníky) požádala o vodu. Jééé, jak byla dobrá :D Dostala bych i čerstvě připravený zázvorový čaj, ale skutečně jsem na něj neměla chuť. (Brrr, zázvor. Je to sice úžasné afrodisiakum, ale do čaje už NIKDY!)
A vlak konečně dorazil. Uf! Chládek, otevřená okna, dýchatelný vzduch a pohyb. Trempové (já fakt netuším, jak bych je měla na zvat) si sedli ke mně a začali náznak dalšího rozhovoru. Um… řekli asi jednu větu, když k nám přišli další dva z vedlejšího vagonu, potom další a další a nakonec z toho byl tak veliký mumrajz, že jsem musela vypnout - velké skupinky lidí fakt nemusím…

No, naštěstí jsem byla out jen asi pět minut, kdy mě stačil Lišejník vyblejsknout, pak jsem se celou cestu už jen smála a poslouchala příběhy osadníků. Koukala a rozebírala s nimy diskotéky na táborech, sociální systém ČR a různé další věci, o kterých nemám žádný přehled :D
Úžasný, když někdo nadává bez sprostých slov. Párkrát jsem se mála i tak, že jsem křeč do břicha dostala… Tihle tvorové jsou asi fakt z pohádek : ) Tací andílci, co chodí po světě a koukaj kolem sebe, aby mohli roztáhnout svá křídla a ukázat lidem, že nic není nemožné :o)

Cesta, která obvykle trvá hodinu mi utekla tak rychle, že jsem se na Brno nestačila ani aklimatizovat. Což byl pro mě jeden z posledních hřebíčků do rakve. Jen co jsem vystoupila z vlaku, nálada mi klesla pod bod nula a při představě, co mě ještě čeká jsem fakt radostí neskákala.
Měla jsem štěstí, ještě než jsem se dostala do lidského hemžení na hl. nádraží, potkala jsem ty dva, kvůli kterým píšu tento článek, jak čekají na vlak. Šli jsme do Lamploty. Kofola byla osvěžující. O to víc, že mi dodala trochu povzbuzení na další cesty.

Lišejník se Samorostem ojeli, já se vydala po svých.
Za cca 4 hodinky poté jsem s sebou švihla o zem a strávila nepříjemné tři dny v ošetření lékařů fakultní nemocnice U Sv. Anny. Brrr.

Před chvílí mi došly od Lišejníka nějaké fotky. Jen co je upravím, tak vám ukážu, proč tento příběh vystavuji na obdiv světu J


Čarodějka

2. prosince 2009 v 14:50 | d4t |  Příběhy z vlaků
Čarodějka

Ve vlaku potkávám snad kohokoliv. Stačí úsměv, poděkování či tázavý pohled a nacházíte tam přátele, odborníky či jen člověka, který vám pomůže a zahřeje vás na duši.
A takto jsem potkala jednu čarodějku…
Četla zrovna časopis Regenerace. Zaujal mě titulek toho článku a tak jsem neodolala… (njn se stane, když je člověk zvědavý)
Čarodějka vyprávěla velmi zajímavě o tom, co v článku bylo napsané… Jak cesta ubýhala, začala mi vyprávět svůj příběh, který bych vám sem ve stručnosti ráda přidala.
Narodila se už před několika desítkami let, odchovala dcery, vnoučata a pořád byla ekologickou babičkou - právě směřovala na Chaloupky, byl Den země.
Manžel její dcery onemocněl rakovinou, nevím přesně, která to byla. Milá čarodějka mi ukázala na sobě to, co já dělám přirozeně, požádala boha, aby raději zabil ji, než toho muže.
Bůh ji ukázal, že karma její rodiny je mnohem silnější, než jeho síly, čarodějka přišla o zuby a vlasy. Její zeť ale stejně umíral, zemřel.
Uvědomila si docela brzy, že není v její moci, a že vlastně ani nesmí, vzít na sebe karmu druhých lidí. Tohle bylo vysvětlení.
Čarodějka mi nabídla vytvořit numerologický výklad. Ještě bych ho měla mít někde zašantročený. Nevím. Pamatuji si z něj pouze minulost, kterou mi každý opakuje…

Neber si na sebe problémy druhých. Nepomůžeš jim a tobě to pouze ublíží. Zbytečně strácíš sílu, která lze investovat někam jinam. Pomož tomu, kdo o pomoc žádá, nabídni pomoc tam, kde ji nevidí a chvíli počkej, pak odejdi, nebudeš-li zván.
Nesnaž se pomáhat tam, kde je už rozhodnuto. Zbytečná práce, zbytečné zastavování a zbytečný žal. Není to třeba.
Sama se nauč postarat se o sebe. Pak můžeš dělat něco pro druhé, než zjistíš, že vše, co se děje kolem tebe, záleží na tvém smýšlení.