Listopad 2009


Prvního května

18. listopadu 2009 v 11:40 | d4t |  Příběhy z vlaků
Prvního května

Jo, tak to se po pár dnech volna, co byly ve škole cestovalo zase zpátky do Brna… Impotentní blbečkové v ten čas už naštěstí převážně opustili hlavní nádraží, takže přesun vlak - internát se zdál být bezproblémový…
Zrovinka jsem měla s sebou krosnu - asi na pět dnů jsem se stěhovala do Německa, přesněji do Berlína, kde jsem měla zažít poznávací zájezd s dalšíma spolužačkama od náz ze školy (ano, správně… v naší škole bylo děěěěsně málo kluků a po čase jsme z nich udělaly holky… :-D )
Od mamky jsem na cestu dostala čokoládu, prý na to, aby mi v autobusu nebylo špatně, juj… kdyby viděla, jak tu cestu zapíjím pivkem a jemu podobnými nápoji :-D (zaďák se pak vyděsil při zjištění, že skoro na konci třeťáku je mi 17 let a míním v tom ještě pár měsíců pokračovat J)

Zajímavé je, že se Zastávkou u Brna se mi spojuje mnoho seznámení…

Jak si tak sedím ve vlaku, koukám do blba a přemýšlím, přisedla ke mně holka. Slzy v očích, jen se rozbrečet… Njn… Tak jsem obětovala čokoládu - si v Brně koupím novou, to zas tak moc nevadilo J
Jo, zjistila jsem, že se zrovna na svátek zamilovaných rozešla s přítelem - bingo, čokoláda byla to nelepší, jak jsem ji mohla pomoct…
(tady ten vlak byl nějaký prokletý či co... jsem v něm pak nechala boty... děs a hrůza!! :) )

Ta holka byla a vlastně ještě pořád je, takový dokonalý trdlo. J
Juj, kolik jsem si s ní za těch pár vidění užila legrace. Věřte mi to nebo ne, ale u ní jsem poprvé přespávala na návštěvě (myšleno cizí lidi J )
Protáhla mě snad vším možným, co se dalo… Jako sedět u dálnice a mávat týrákům, to by mě fakt nenapadlo ani ve snu… (a jak to tak vypadá, tak řidiči z nás měli taky dost :-D )

Jo, díky ní jsem se tak nějak naučila se tak trošku odvázat… (Myslete si co chcete, ale do svých osmnácti let jsem byla jen dušička, co chodila po světě, zvedala jinčí dušičky ze země a na sebe a svoji zábavu nedbala… Odpotat se od vnějšku jsem zvládala jedině s alkoholem…)
Krásné bylo, když jsme šli nakupovat voňavku s vůní cannabis. Juj… objednávka byla samý otazník, volné políčko či výkřičník - prodavačka z nás musela mít skutečně velkou radost :-D najít obchůdek byl taky záhul, zvlášť v místě, kde je docela dost lidí, kterým bych se ráda vyhnula…
No tak jsme nakoupily a byl klídek…
Zjistila jsem, že oproti kamarádce mám docela velké mezery ve skejťáckým oblečení, že hippie už není v modě, že se poslouchá zas něco jinčího - njn… v té době jsem neměla rádio, ani televizi…
Prostě úděs… ale i přes ty velké rozdíly, které mezi námy byly jsme si dobře pokecaly a vzájemně si ukázaly dobré i špatné stránky našich životů.

Díky, za to, že jsem Tě mohla potkat J

mám psa!

13. listopadu 2009 v 0:00 | d4t |  Psiska doma a na cestách
tak se slovo stalo skutkem a jen co se rok s rokem sešel mám nové štěňátko - Taru. :-))
Je moc nádherná, vlastně sestřička mého předchozího Gerýsa.
Je zhruba dvojnásobně velká, jako miláček, ale tak co...

Nejkrásnejší snad bývají chvilky, kdy na ni křiknu Gerýsi k noze a ona přiletí :-D a to nepočítám kamarády, kteří se občas spletou - z Tary se pak najednou stane Tarja nebo taky Getara... (ne Gytara, to už je zase něco jinčího).

Přináší mi to psisko hodně radostí, ale třeba i starostí... Třeba jako dneska, kdy mi chtěla vlítnout do silnice. Jsem ji chytila krok od kol rozjíždějícího auta - chudák řidič, docela dost se vylekal, když mě viděl, jak letím dolů na kolena... Naštěstí jediní, kdo to pořádně odnesli byl pes, dostal několik pohlavků a nadávek, a moje jediný neroztrhaný rifle. (mám ale velkou obavu, že jim to moc dlouho nezůstane)

jo, ještě to s ní bude legrace...

Noční vlak

1. listopadu 2009 v 10:46 | d4t |  Příběhy z vlaků
Noční vlak

Zrovna jsem odjížděla z jedné nevydařené akce v Brně zpátky k mámě na Vysočinu. (Kdo by se taky dobrovolně coural se štěnětem vlakem v půl třetí ráno J )
Po půl hodině, možná ještě o špetku déle, strávené na brněnském nádraží jsem měla pocit, že mám TBC, jsem o peněženku lehčí (naštěstí se nakonec ukázalo, že má kabelka si vytvořila kapsičku navíc) a o několik ruských slovíček moudřejší…
(ta ruština se hodila J)
Konečně jsem s úlevou a se psem vlezla do vlaku a těšila se, jak to krásně zalomím a budu spát až domů… (necelé dvě hodinky). Jo, ale to bych nesměla mít hyperaktivní štěně, které nevydrží na vodítku a pořád někde musí lítat… Hlídat ho jsem vydržela asi patnáct minut, pak se mi nějak zaklapla očka a já se vzbudila až kousek za Zastávkou u Brna… Koukám, pes v trapu, ve vlaku nějací starší čundráci, vandráci či rybáři… jsem se v tu chvíli fakt nemohla rozhodnout - nezapomeňte, že jsem byla rozespalá…
No, tak jsem se hezky vypotácela ze sedačky a koukám, můj pes u těch podivných existencí, ti ho krmí bombony (v tu chvíli jsem myslela, že je praštím) a k tomu popíjej ruma…
(Tehdy jsem na tvrdej vůbec nebyla a i teď mi dělá problém vypít 4 malý pivka…)
Tak jsem se ze psem spakovala, omluvila se za něj, a šla si sednout… Štěňátko milášek vystartoval zas… Už jsem to vzdala - pes vychovává vás, ne vy jeho - a šla rezignovaně za ním… s rybářema, teď už jsem to věděla, jsem se dala do rozhovoru (jako obvykle)… Kecalo se o Náměšti, o rybaření i o klucích, balených cigaretách prostě o všem… Za tu chvíli cesty jsme stihli i na zastávkách vyčoudit několik cigaret a já vyvenčit štěně…
Taká malá legrácka…

Asi měsíc na to jsem jela vlakem od přítele do práce… půl páté ráno, já naštvaná, že musím tak brzy vstávat a přesvědčená o tom, že celý život je na dvě věci…
a koho nepotkám? Dva rybáře, jak do sebe hází panáky… (taky jsem dostala, aby mi to v práci šlo líp od ruky - na lačnej žaludek úplně príma věc
;-))
S jedním z nich jsem si vyměnila číslo (takové to… noo, tak si je vem, stejně nenapíšeš, tak proč se tím trápit..) No, tady jsem se zmýlila, asi za dva měsíce mi přišla smska, pak další… a najednou jsem objevila, že ve vlaku lze potkat vzácné lidi, kteří mají správný pohled na svět a nebojí se ho vyjevit ostatním…
Tomuto člověku jsem moc vděčná za to, že mi (netuším jak, ale hodně přes rázná slovíčka a dobré vysvětlení, které do života potřebuju) dokázal pomoci z mnoha průserů, který jsem si v životě nadělala… A věřím, že kdybych potřebovala já nevím co, tak tento člověk je to pro mě ochotný nezjištně udělat, jen z čistého přátelství. (a taky toho, že je docela dost dobře praštěný)
J

Víte, naučila jsem se nikomu moc nevěřit, zvlášť u slov "dám na tebe pozor", "neboj se" či "ochráním Tě"
Jsem možná pesimistka, ale z toho, že svět není fajn a že v nejhorší chvíli si pomůžete stejně jen vy sami, jsem prokoukla asi moc brzy…
Ale on je mi přítelem, který, když projeví soucit, tak je aktivní, a pomůže. Tohodle si na něm cením, tím je mi přítelem... Neslibuje nesplnitelné, ale vím, že když budu potřebovat, tak pomůže. :)
a je to o to lepší, že mám šanci ho potkat na cestě domů, když on valí na ryby… :-D

Díky