Srpen 2009

Dva přátelé

31. srpna 2009 v 13:00 | Bruno Ferrero |  Pohádky
Před mnoha lety žili v Číně dva přátelé. Jeden uměl nádherně hrát na harfu. Durhý měl úžasně vyvinutou vzácnou schopnost naslouchat.
Když první z nich hrál nebo zpíval o horách, ten druhý říkal: "Vidím ty hory, jako by byly tady předemnou."
Když první hrál o potůčku, druhý povídal: "Slyším vodu, jak zurčí mezi kameny."
Ale jednoho dne ten, který naslouchal, onemocněl a umřel.
První z přátel uřezal harfě struny a už nikdy na ni nehrál.

šperky

17. srpna 2009 v 14:46 | nevím, kde jsem je vzala, sry :(

Království za hřeben!

14. srpna 2009 v 12:13 | d4t |  o mně...
Jak už to tak u mě bývá, dokážu dlooouho kašlat na nepodstatné věci, až se z věcí nepodstatných stanou věci dosti urgentní...
jako třeba v tomto případě.
Jak už titulek tohoto článku hlásá, dlouho jsem kašlala na to, že jsem někam zašantročila svůj hřeben, a ne ledajaký, starý tak deset let, první z kartáčů od firmy AVON.

Zažila jsem s ním mnoho zábavy a utrpení. Vyčesal mi z vlasů větvičky, vešky i blešky, dokonce byl i tak geniální, že jsem díky němu z vlasů dostala i bodlák (tu kuličku, ve které je fialový květ).
Můj milovaný hřeben! Kde je mu konec???

Jak život plynul dál, kartáč se se mnou stěhoval, od táty k mámě, od mámy k babičce, projel se mnou Anglii, Německo, Chorvatsko, Francii, Slovensko i Maďarsko. Vždy byl mým tichým přítelem. Pomocníkem v nouzi největší. Dokázal mi dodat odvahu i radost. Zažila jsem si s ním chvíle veselé i smutné, ale co si budeme nalhávat, vždy stál při mně.
Můj kartáč na vlasy.

A pak se to stalo. Při jednom z mnoha četných stěhování se mi můj kartáč někam zašantročil... Já, jako člověk v přátelství k věcem ne moc stálá, jsem si s tím nelámala hlavu a žila dál svůj poklidný život dál bez kartáče na vlasy...

Sem tam posloužil hřeben, sem tam jiný kartáč, ale hřeben buď tahal nebo se mu lámaly zoubky a o kartáči ani nemluvě. Poslední skončil v koši, když mu vypadala půlka zoubků, které se mi zapletly do vlasů a já je z nich nemohla vybrat... (padaly ze mě ještě tři dny, bez nadsázky)
A život plynul dál...
Přece se nebudu rozčilovat kvůli tomu, že nemůžu najít hřeben podobný mému milovanému kartáči!

Přestala jsem si česat vlasy. Už to bude skoro rok, co tuto teorii razím, ale vždy přišla nějaká dobrá duše a když viděla, že se mi vlásky spletly do jednoho dredu, sedla a poctivě je rozčesala...
Ovšem nyní nastala tragédie. Jsou prázdniny, dobré duše si našli přítele nebo přítelkyně, popřípadě odjeli na dovolenou, a já nemám nikoho, kdo by mi vlasy rozčesal... Hřebenům a kartáčům z obchodu už nevěřím, navíc nemám trpělivost nad svými vlasy strávit půl dne, nechat si dobrovolně odkrvit ruce a zlikvidovat krční páteř.
Sama již nechci absolvovat nesmyslný boj o zoubky, který hřeben (kartáč) vždy prohraje...
Vlasy se mi pomalu začínají měnit v jeden velký dred a já vypadám jako neustále neupravená cácorka...

Grr...

Tak bych se zeptala ráda právě Tebe, nechtěl/a by jsi zkusit zbavit mě utrpení, sednout si někam do parku, a vlasy mi rozčesat??
Popřípadě, jestli Tě baví dělat dredy, ať už mám česání naprosto z krku, mi udělat tenké dredy po celé hlavě?

Pokud máš nějaké návrhy, co udělat v mém případě s vláskama, hoď mi komentář, beru jakoukoliv radu, která bude alespoň trochu v mých možnostech, avšak vyholená hlava mě skutečně neláká...

Díky moc a krásný den : )


setkání

13. srpna 2009 v 12:58 | Bruno Ferrero |  Pohádky
"Měl jsem pro sebe celé kupé. Pak nastoupila jedna dívka, " vyprávěl mladý slepý Ind. "Muž se ženou, co ji přišli vyprovodit, nespíš byli její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědět, jak ta dívka vypadá, ale líbil se mi její hlas."
"Jedete do Dehra Dun?" zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak těžké, když zůstanu sedět.
"Jedu do Saharanpuru, " odpověděla dívka. "Tam na mě bude čekat teta. A kam jedete vy?"
"Do Dehra Dun a potom do Mussoorie," řekl jsem.
"To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji hory. Zvlášť v říjnu."
"Ano, to je nejkrásnější období, " přitakal jsem a vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě viděl. "Na horách je všude plno divokých aster, slunce příjemně hřeje a večer si člověk může sednout ke krbu a usrkávat brandy. Většina turistů je už pryč a ulice jsou skoro prázdné a tiché."
Mlčela, a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. "Jaké je počásí?" zeptal jsem se.
Ale nezdálo se jí, že by ji ta otázka přišla zvláštní. Že by si už všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé pochybnosti. "Tak se podívejte z okna," řekla naprosto přirozeně.
Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si přohlížím krajinu kolem. Ve své fantazii jsem viděl rychle se míjející telegrafní sloupy. "Všimla jste si, že to vypadá, že se hábají ty stromy a my že stojíme?"
"Tak už to bývá," odpověděla.
Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky. "Máte zajímavý obličej," řekl jsem konečně. Pěkně se zasmála, jasně a zvučně. "To jsem ráda, že mi to říkáte. "Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám pěknou tvářičku."
"Takže jsi opravdu hezké," pomyslel jsem si a pokračoval jsem nahlas:
"Ale zajímavý obličej může být také krásný."
"Jste velmi galantní," odpověděla. "Ale proč jste tak vážný?"
"Za chvíli vystupujete," řekl jsem trochu úsečně.
"Bohu díky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem."
Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její hlas. Měl stríbrné tény horské bystřiny. Určitě na naše setkání zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou cestu a jistě i potom.
Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ní zůstal jen její parfém.
Přistoupil muž a něco si bručel pod vousy. Vlak se dal znovu do pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem obráceným do světla, které pro mě bylo tvmou. MOhl jsem si tak zahrát i se svým novým sousedem.
"Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co právě odešla, snažil se navázat řeč spolucestující.
"Byla to zajímavá dívka," řekl jsem. "Mohl byste mi říct... měla dlouhé, nebo krátké vlasy?"
"Nevím, " odpověděl překvapeně. "Pamatuji si jenom její oči, vlasy ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že ji byly k ničemu... byla úpln slepá. Vy jste si toho nevšiml?"

Šaman

6. srpna 2009 v 10:19 | d4t |  mé dílo: próza
Je to už mnoho let, co se tento příběh odehrál.
Já sám teď bloudím pastvinami, potkávám nomády a prosím boha o odpuštění.
Mnoho bolesti, mnoho utrpení jsem poznal a nejtěžší pro mě je fakt, že jsem zklamal. Zklamal jsem svůj kmen. Lidé, kteří mi věřili jsem viděl umírat. Zaprodal jsem jejich duše zlým silám jen proto, abych měl větší moc.
To se splnilo. Má moc se zvýšila, moudrost se zvětšila díky utrpení, které jsem viděl na tváři lidu z mého kmene.

Jednoho rána, kdy slunce ještě nevyšlo k obzoru, ale tma již ztratila svoji vládu, jsem se vydal k řece.
Víš, v mé domovině je řeka proud vody, kde ty nevidíš na druhý kraj. To, co nazýváš řekou ty, já vidím jako potok a tvůj potok je pramínek vody, dobrý tak akorát pro zahnání žízně.
Sestoupil jsem až dolů k vodě a pohlédl na svoji tvář. Byla už stará, vlasy jsem měl prošedivělé a pod očima se mi začaly tvořit váčky staroby. Zděsil jsem se toho, že bych mohl někdy opustit svůj kmen, že bych ho nemohl ochraňovat. Přemýšlel jsem, jak změnit sled událostí a zabránit mé smrti.
Povolal jsem na pomoc duchy lesů, vod a skal, žádal je o rady, ale žádná z nich nemohla zmírnit mé obavy, co bude s kmenem, až já tu nebudu. Kdo se o něj bude starat?

Kmen byl jako mé dítě, které jsem neměl šanci poznat. Dítě zemřelo hned po porodu a dívka, která mi byla přisouzena zemřela společně s ním.
Snad to tak bylo lepší, nemusela vidět umírat tolik svých přátel, příbuzných a milovaných...

Duch skály mi poradil, abych se zeptal podzemních stvoření, ti prý někdy dokážou poradit. Jen si prý mám dávat velký pozor, co si přeji. Neb podzemní stvoření jsou bytosti, které neuznávají hodnoty lidí ani zvířat. Pouze své vlastní.
Poděkoval jsem za radu a vydal jsem se hledat tyto vyšší síly.

Příprava na rituál trvala několik dnů, ale má snaha a vytrvalost byla odměněna. Bylo mi dovoleno komunikovat s podzemními silami.
Již nevím, jak jsem své přání definoval, ale jistě vím, že jsem svůj kmen v té chvíli považoval za nezničitelný. To ovšem byla velká chyba.
Stalo se to, že jediný, kdo přežil následné pohromy a nemoci, jsem byl já.

Snad mi bohové odpustí mé bláhové přání a dovolí mi jít v životě dál.

Skláním se znovu nad řekou, vlasy mám bílé, oči se propadají hlouběji a hlouběji do nitra lebky. Již nechcou vidět krásy okolního světa. Způsobily mnoho bolesti, jen pro pochopení, že já budu vždy. Jen v jiném obalu.
Já jsem bohem, bohové jsou já. Skrze modlitbu za záchranu mého kmene jsem se spojil s bohy v sobě, ale už nebylo pomoci. Kmen si vybral svůj osud a každá duše, která umírala, si hledala v sobě odpuštění za věci minulé.

Naposledy ochutnám sladkost zdejší vody, berle v ruce mi pomáhá se postavit na nohy. Dojdu k posvátnému stromu, k místu, kde odpočívají všichni z našeho kmene. Usedám a modlím se.
Vím, že toto jsou má poslední slova.
Ale jsem šťastný za to, že jsem měl možnost se v tomto světě naučit, jednu důležitou věc.

Jedna myšlenka, jedno slovo, jedno gesto, dokáže ovlivnit život mnoha lidí. Jedno slovo dokáže život dát i život vzít.
Jedno slovo dokáže zázraky. Snad mi bohové dovolí si tento poznatek přenést do dalšího života.


Bouřka

2. srpna 2009 v 13:56 | d4t |  neurčito