Červen 2009

širý proud

25. června 2009 v 13:21 | spirituál kvintet |  Texty mých oblíbených písniček + videoklipy
Ten širý proud jak přejít mám,
proč neumím se nad něj vznést,
ach, člun tak mít, ten řídit znám,
v něm lásku svou bych chtěla vézt.

Jak kamení, jež působí, že potápí se celý prám,
tak těžká zdá se, bůh to ví, má láska zlá, co v srdci mám.

Vždy,když se láska rozvíjí, rubínů zář se line z ní,
však jako krůpěj pomíjí pod letní výhní sluneční.

Až něžnou růži spatříš kvést, co trny zájem oplácí,
nenech se krásou klamnou svést, hleď, ruka má teď krvácí.

Ten širý proud jak přejít mám,
proč neumím se nad nej vznést,
ach, člun tak mít, ten řídit znám,
v něm lásku svou bych chtěla vézt.


Otázka

22. června 2009 v 11:21 | d4t |  To, co se týká magie (nic moc)
tak jsem tak jednou byla s kamarádem v ezoterické čajovně Světluška, u nás, v Brně v Domě Pánů z Lipé.
Je tam moc krásně!

V této čajovně si můžete prohlédnout i knížky, které jsou tu volně k dispozici. Jedna taková mě zaujala. Nevím, jak se jmenovala, ale byla v ní hezká myšlenka.

Žák se ptá svého učitele: "Mistře, jak poznáme, že jsme osvíceni?"
Mistr se na svého žáka podíval a pravil: "Třeba tak, že se rozhlédnete kolem a zeptáte se sami sebe 'Jsem blázen já a nebo všichni ostatní?' "

Tato myšlenka má v sobě velmi hlubokou pravdu. A je velmi legrační.
Jen co budu vědět název té knížečky, připíši ho sem.

Krásný den!! :-)

- tak, knížka se jmenuje O cestě a napsal ji Anthony de Mello :-))

pokud vydržíš 18 sekund jsi frajer : )

22. června 2009 v 11:03 | d4t |  srandičky, aneb je potřeba se smát
úplně suprová hra pro dlouhé období nudy v práci :-))


zkuste si zahrát :-D

zatím jsem nejdéle vydržela 18.045 s - povedlo se mi to asi na čtvrtý pokus ;-) tak do toho, a zkuste připsat i vaše výkony :)


indiánský horoskop, znamení hada

18. června 2009 v 14:38 | http://indiansky-horoskop.najdise.cz/ |  o mně...
Tak jsem si tak hledala na internetu charakteristiku svého znamení - když už nudou nevíte coby, i tohle hezky poslouží
Na stránkách http://najdise.cz jsem objevila různé druhy horoskopů, tento se mi obvzláště zalíbil - i když o mě vlastně ani nic moc neříká - ale nahání z mé maličkosti docela hrůzu, zvlášťe pak, co se týče partnerství a přátelství

No, legrace je to...

tak se kouknite též, ať víte něco málo o mně.

Nezacházej slunce

16. června 2009 v 13:17 | d4t |  Texty mých oblíbených písniček + videoklipy
1:
Nezacházej, slunce, nezacházej ještě,
já mám potěšení na dalekej cestě,
já mám potěšení na dalekej cestě.
2:
Já mám potěšení mezi hory-doly,
žádnej neuvěří, co je mezi námi.
3:
Mezi náma dvouma láska nejstálejší
a ta musí trvat do smrti nejdelší.
4:
Trvej lásko, trvej, nepřestávaj trvat,
až budou skřivánci o půlnoci zpívat.
5:
Skřivánci zpívají, můj milý nepřišel,
on se na mě hněvá, snad i za jinou šel.
6:
Můj milý nepřišel, rodiče mu brání,
škoda naší lásky, toho milování.

Tak si tak sedím v práci a magořím...

10. června 2009 v 16:31 | d4t |  Začala jsem pracovat, aneb, Bez práce...
Takhle vymatlanou haluz jsem neměla už hooodně dlouho dobu. Sry za ten slovník, ale prostě k tomu patří.
Jsem jak nametená, neschopna soustředit se na nejjednodužší úkol.

Jak člověk může zvládat tahem dělat jednu a tu samou věc?! Lituju lidi u pásových strojů. Stačí mi měnit databázi tel. čísel a razítkovat spisy....
Na chcipnutí!

To jako fakt ne!

neměla bych se líp, kdybych se sbalila, zbláznila, utekla někam do lesa, tam si z klacků vytvořila oštěp, oštěpem bych rýpala do země, abych měla něco k jídlu,(jsem z části vegetariánka, kdyby to náhodou někdo netušil) z větví bych si udělala střechu, aby na mě nepršelo, z starýhoo listí/jehličí/trávy bych si udělala peřinu, aby mi nebyla zima a jen si tam tak v klidu vegetila, vysrala se na všechny a všechno, neměla bych debilní starosti, a možná bych došla i k nirváně...

grrr...
takhle sedím v práci, píšu blbý maily(schválně, kdo z kámošů tohle přečte a urazí se :-D), piju vodu z kelímku od jogurtu, páč jsem od přírody línej člověk a nechce se mi do obchodu pro vodu, nudím se, měním telefonní čísla, jsem otrávená a tak otravuju ostatní a ... Je mi do křiku, pláče, jsem docela zoufalá a vlastně nevím, co s tím... Můj mozek k tomuto skutečně není uzpůsoben...
Jsem tvor kreativní, kterého baví dělat různé blbostě z papíru, vázat náramky přátelství, vyrábět sošky z hlíny, malovat, zpívat, hrát, blbnout s korálkama, dělat šperky, drátovat, hrát si...
Ale určitě nemůžu dělat jednu jedinou věc pořád dokola!

Leze na mě blbá nálada, takže jdu někam asi zalést a vyvztekat se z ní...

Ne, chyba, musím tu tvrdnout až do pěti, pak se tvářit naprosto happy, až budu s kamarádkou. Ještě víc happy, až půjdu s kámošem na cígo a uplně mega moc happy, až zničená kolem jedné dolezu dom a půjdu spát, (v té chvíli mi nějaký blbeček mi pošle smsku, která mě vzbudí, já kvůli ní pak nebudu moct usnout, budu si číst knížku, ráno příjdu do práce s černejma kruhama pod očima) a zas budu pro všechny mooooc milá a usměvavá holka!

už nemohla dál

5. června 2009 v 9:27 | d4t |  mé dílo: próza
Po dlouhé době jsem procházela svůj PC a prohlížela, co vše jsem si tam postahovala nebo sama vytvořila… Tak nevím, jestli už byl někdy někde tento článek publikován, nebo je můj vlastní, a vlastně na tom snad ani moc nezáleží, ne? Nechám ho tak, jak jsem ho našla, bez úprav, možná i bez konce, kdo ví… Tak se koukněte, jestli chcete J

Už nemohla dál. Vztek a žel byl pro ni nesnesitelný. Hodiny na věži kostela začaly odbíjet půlnoc. Začínal první květen.
Už nemohla, chtěla něco udělat, chtěla se zbavit, alespoň pro tuto chvíli, toho tíživého břemene, které sebou vláčela. Nesnášela zlobu a ještě více vztek, nechtěla ho projevovat. Bála se chvíle, kdy se jako lavina protrhne její duše a všechen vztek se vysype na povrch.
Nadechla se, chtěla začít křičet, křičet tak dlouho a tak hlasitě, aby každý věděl, že se další duše stává součástí hněvu a zloby. Už ji nezbývalo moc sil na obranu proti zlobě, která se v ní nashromáždila. Hodiny odbíjeli. Jednou, podruhé, potřetí, počtvrté.
Hlavou ji probleskla myšlenka. "Vždyť všechny vzbudíš, nikdo si nezaslouží pro tvé trápení být vytržen ze svého spánku. Nedělej to!"
Nadechla se, už se nedokázala poslouchat, poslední zoufalý pokus. Už jen jedna možnost ji zbývala aby se nestala součástí zla, které ji pohlcovalo za všech stran. Křičet, křičet tak dlouho a tak mocně, až by všechnu zlobu ze sebe dostala a vysílením usnula.
Zadržela dech napnula své hlasivky a pomalu začínala vypouštět vzduch ze svých plic. Trvalo to celou věčnost, než cítila, že se její hlasivky rozechvívají. Zvuk, který měl vycházet z jejich úst však nebyl slyšet. Neslyšel ho nikdo. Všichni tiše spali, jen psi začali hlasitě výt. Netrvalo to ani minutu. mezitím se stačila rozhlédnout kolem sebe. Už nebyla ve svém pokoji. Tedy to není přesné, její pokoj tam ještě pořád byl, ale byl jako něco vedlejšího, jako něco, co nebylo podstatné. Podstatným se stalo to, kam letěla. Ano letěla. Slyšela mnoho těchto příběhů, ale žádnému z nich nevěřila. Podívala se ještě dolů na svoji postel a tam zahlédla své tělo v podivné poloze. Uvědomila si, že za živa by ji nebyla schopna.
Letěla dál. K nějakému světlu a to světlo se přibližovalo. Nedokázala je popsat. Bylo jasné, ale oči neoslepovalo. Nevěděla, k čemu je přirovnat. Ke Kristu? K Bohyni Matce? Nevěděla, ale nepřišlo ji to důležité, tady už nic nebylo důležité. Proč taky, vždyť je nejspíše mrtvá. Konečně si může odpočinout od všech svých depresivních myšlenek.

dva bratři

3. června 2009 v 19:53 | d4t |  mé dílo: próza
Dávno tomu dávno, co žili byli kdysi dva bratři. Za rodiče měli Slunce a Lunu. Jeden byl podobný otci, druhý matce. Jeden byl bílý, syn slunce, druhý tmavý, syn luny.
Bratři se měli rádi, avšak často mezi nimi zavládla rivalita.
Syn Luny vyvolával často hádky a spory, neměl nikdy klidu. Užíval života plnými doušky, nezastavoval se nad ničím, nic ho netrápilo, byl jen sám sebou. Bavil se, tak neměl čas poznávat své okolí...
Syn Slunce byl naopak klidný a rozvážný, pracovitý, moudře pozoroval své okolí, díval se na důsledky svého jednání, byl ochotný se pro všechny rozdat, chtěl vše poznat, vše zvládat a tak neměl čas na sebe...

Jednoho dne syn Slunce a syn Luny potkali dívku. Byla dcerou Země. Oba dva se do ní zamilovali, dívka do nich též. Nevěděla, kterého z bratrů si vybrat za svého muže. Toužila mít oba bratry, kteří se doplňovali. Byli jako noc a den, plus a minut.
K rozhodnutí ji posloužila lidská rada, měla zvolilt staršího z bratrů, který měl u lidí větší vážnost.

Dcera Země si tedy za svého muže vzala syna Luny. Byla s ním šťastna, avšak časem ji začalo scházet světlo jeho bratra. Potřebovala mít oba dva bratry pospolu. Časem začala být dcera Země smutná, bledá a často nemocná. Chyběla jí pozitivní energie.
Nevěděla, jak se uzdravit, a tak se přišla poradit za synem Slunce. Jen co ho potkala, celá se rozesmála, únava z ní spadla, nemoci odešli a ona zpět získala svoji radost.

Syn Luny to spatřil a posmutněl. Veděl, že pokud by chtěl mít dceru Země pouze pro sebe, že by zemřela steskem, proto se snažil zapřít sám sebe a nežárlit na svého bratra.
Dcera Luny se znovu vrátila zpátky za svým mužem. Spatřila, že on se trápí a po dlouhém vyptávání zjistila, jak moc ho její změna zasáhla.

Dcera země nechtěla svému muži ubližovat, proto se snažila již se jeho bratrem nestýkat. Oboum dvoum srdce pukalo žalem nad tím, že nemohou být spolu.
Dcera Země chřadla, zas začala býti často nemocná a umírala.

Když syn Luny spatřil, že dcera Země je ochotna pro něj obětovat i vlastní život, velmi se zastyděl- sám nevěděl za co.
Chtěl přivolat svého bratra, ale již bylo pozdě. Dcera Země zemřela.

Nikdo netuší, co bylo s bratry dál. Vím jen, že se již znovu setkali v tomto světě, potkali i dceru Země a ta nyní činí další rozhodnutí.
Který z bratrů ji nabídne život a který smrt?

Dcera Země cítí že jeden z bratrů odejde, pak bude záležet jen na ni, zda-li zvládne spojit život s druhým z nich a zda-li bratr, který zůstane, bude ochoten a schopen vybudovat si s ní vztah, kde bude i energie a síla bratra, který odešel.
toť konec jednoho příběhu...