Říjen 2008

Netrap se

13. října 2008 v 19:52 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Po chodbě, jak myš chodíš,
proč bát bych se tě měla,
však jen ty víš,
kdy náruč tvá se otevře a já v ni spočinu.

Netrap se pro dny,
kdy sama jsi byla,
já s tebou stále jsem a ty se mnou.

Schody se zvedají,
šestnáct jich je,
hlavy zde padají,
jedna po druhé, se kutálí pryč bez života.

Netrap se pro dny,
kdy sama jsem byla,
tys byla se mnou stále, já tě jen neviděla.

Podlaha dřevěná,
zvuky jsou žádné,
a rána zřetelná,
pak mizím v nicotě, kde rozumu není, jen duše.

Netrap se pro chvíle,
kdy spolu jsme nebyly,
vždyť každá cestou svou a vedle sebe jsme kráčely.

Píši jen tak a nevím co

12. října 2008 v 19:19 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
Zalezlá v díře,
v neznámé krajině
bez slunce
spálené žárem měsíce
bloudím v temnotě
která světlem bývala
nevím, proč chodila bych
do dálek vzdálených
kde slunce
a měsíc
mají své doby
rovnající se dni
a noci
a člověk tam chodí
od rána do půlnoci
po dvou nohách
neznámo kam
však štastni jsou tam
a já tu teď koukám
do spárů dravých draků
a počítám rány
co na nohách mám
od pradávna
a počítám
i s vama
moji milí
co nikdy jste mě neoplustili
vídám Tě
jsi jiný
a tolika podobný všech
jež jsou líní
poznat změny
této ženy
a její síly
skryté díry
jsou schovány
v zemi spálené
bez slunce a měsíce
vzálené.

Noemova zena

11. října 2008 v 10:29 | d4t |  Pohádky
Mnohe myty a legendy jsou si podobne.
Neni tomu jinak i o Potope sveta. Somosebou, ze kazdy zaznam teto velke udalosti se vira od viry meni.
Avsak to podstatne zustava. Noe zachranil svoji rodinu a vsechna zvirata na svete, kdyz poslechl Boha a postavil archu.
Je tomu uz davno, kdy se tento pribeh odehral. Jiz stari Sumerane si ho vypraveli a ja bych ho rada sdelila zas Tobe.
Kdyz Noe nalodil vsechna zvirata, vzal svoji zenu, sve tri syny a jejich zeny a Buh za nimi zavrel dvere, strhla se velika boure, ktera trvala 40 dnu a 40 noci.
Pri teto krute bouri se zatopil cely svet.
Jen co uplynul cas destu, zacala Noemova zena, Naama, uklizet. Uznej sam, ze po 40 dnech na lodi, tam musel byt docela puch...
Jak tak uklizela, tak spatrila, ze na lodi jsou i svaby a pavouci a mysi a jina odporna zviratka.
Tu je zacala jedno po druhem chytat a davat do krabicek... Kdyz uz je mela pochytane, vysla s nema na palubu, ze je hodi do more, aby na svete byla jen krasna zvirata.
Kdyz Noe zpozoroval, co zena dela, zadrzel ji ruku a pravil.
Naame, vez, ze Buh stvoril vsechna zvirata k obrazu svemu. Neni zadneho oskliveho nebo zleho zvirete. Jsou vsechna bozi soucasti. Nech je na teto lodi zit, at az potopa odejde, mohou zase osidlit zpustosenou zemi.
Naame se to moc nelibilo, ale milovala sveho muze a zvirata zase pustila na svobodu. Tu na ni pohledl svab a pravil:
"Naame, dekuji Ti, ze jsi mne neutopila." poklonil se ji a zmizel nekam do podpalubi.
Na druhy den sla Naame zase poklizet a vidi, ze v podpalubi jen malo neporadku, ktery bude mit za chvili poklizeny.
Tu spatrila svaby a vrbouny, jak stavi sva hnizda, mysi a potkany, jak ze slamy si vytvari postylky, cervy, jak likviduji zvireci trus. A tu pochopila, proc Buh chtel mit na svete i tato zvirata.
Poznala, ze bez nich by bylo na zemi za chvili mnoho neporadku a nebyl by jen nadherny.
Po 365 dnech pristala Archa na hore Ararat. Zvirata z ni odesla a zacala se mnoziti.
Noe se svoji zenou dostali od Boha daru nesmrtelnosti. Nepamatuji se, jestli se ho zrekli, nebo jeste ziji, ale vedi, ze kazde zvire, i to nejjedovatejsi a nejosklivejsi a nejodpornejsi (jako je napriklad stonozka) tu kvuli necemu je :o).

Tamtamy

10. října 2008 v 11:41 | Martina Krchová |  Texty mých oblíbených písniček + videoklipy
Tamtamy buší jako moje srdce
Tvoje ruce
bloudí jako lovci stepí
Jen já se bojím, že mě najdou
až za roh zajdou
a pak tu povyk ztropím
Na konci ulice
máš zbytky svojí munice
jsou všechny cíle předem zasaženy
Sta bubnů na spánky
a kdo se zeptal Johanky
jak pálí oheň v srdci ženy


Zas se mi vracíš denně dvakrát,
jednou večer jenom nakrát-
ko, však ráno zase znovu
Kradeš mi myšlenky
a sám pak s chutí hašlerky
jak vítr v ústech proženeš mou hlavu
Plížím se šachovnicí
černý bod na sítnici
to střelec Tvůj mi šach-mat chystá
Poslední rošáda
svou obrannou věž postrádám
a na bitevním poli není místa
jsem Tvá jistá
no tak…


Nečekej, nečekej víc, tohle není polovic
Nečekej, nečekej víc, po mě nepřijde nic…

Zrnko písku v hodinách

10. října 2008 v 11:38 | Martina Trchova |  Texty mých oblíbených písniček + videoklipy
ZRNKO PÍSKU V HODINÁCH

Zhasla světla v mém bytě
Bála jsem se jak dítě
Že nepřijdeš včas
Odemknout past
zlých duchů


Jenom šeptání myší
Ozvalo se z mých skrýší
Když jsem po tmě stála
Jedna prokousala
se mi k uchu





Vyndej mi z těla třísku
Je tam od doby zisků
I minulých ztrát
Akorát
ještě bolí


Připadá mi tak zvláštní
Tahle chvíle všech vášní
zbavená
Život jak stopka lístku
okamžik -zrnko písku
v hodinách





Připadá mi tak zvláštní
Tahle chvíle všech vášní
zbavená
Život jak stopka lístku
okamžik -zrnko písku
v hodinách

Ten člověk přjde do nebe

5. října 2008 v 11:22 | d4t |  Pohádky
Byl jednou jeden chudy zebrak. Sedaval na schodech chramu. V chramu se delo mnoho veci, byvaly zde pohrby a svatby, krtiny , byval tu plac, radost i smutek.
Jednou vynasli z chramu neboztika.
Zebrak vstal a poklonil se.
"To byl dobry clovek, ten jiste pujde do nebe."
Lide nevericne koukali a divili se.
"Co to rikas, je to jen obycejny clovek a nidky jsi ho nevidel."
Zebrak jim na to rekl.
"Protoze nevidim, naucil jsem se poznavat lidi podle hlasu. Kazdy v tomto chramu, kdo pral stesti, mel v hlase zrnko zavisti, kdokoli tu nekoho litoval, mel skodolibou radost, ze nestesti nepotkalo jeho.
Ale on, kdyz vyjadroval soustrast, mel v hlase jen smutek a kdyz pral stesti, v jeho hlase znely zvonky stesti a nic vic. A to je tak vzacne, ze vam rikam: ten sel jiste rovnou do nebe."

(inspirováno knížkou Daniely Fisherové)

Ukryté tajemství

5. října 2008 v 11:19 | d4t |  Pohádky
Kdysi davno a davno, na serem upati veku, se sesli bohove, aby projednali, kam ukryt pred clovekem ten nejvetsi poklad.
Prvni promluvil Brahma Stvoritel.
Myslim, ze nejlepsi by bylo ho ukryt na nejvyssi horu."
Ale Kali - jez byla stejne nejchytrejsi ze vsech - nahledla do sve nesmirne kruhove pameti, jez hledi v pred i v zad, se usmala a rekla:
"Varuji te, muj bozsky druhu, clovek je velmi zvidavy a velmi brzy zdola i tu nejvyssi horu sveta. A co pak bude s nasim tajemstvim?"
Druhy se uchopil slova Visnu Uchovatel.
"Doufam, ze vis, co rikas, pak tedy navrhuji schovat poklad na dno oceanu."
Kali se jen usmala a pravila:
"I Tebe varuji, muj priteli, clovek je velmi zvidavy, nebude to trvat dlouho, kdy nahledne i na dno oceanu."
Tu promluvil Siva Nicitel:
Nu, potom nam nezbyde, nez schovat nase tajemstvi na mesic."
A Kali jen smutne zakroutila hlavou a pravila:
"Porad nechapete, jak je clovek zvidavy, i na mesic se dostane, nebude to trvat vice, nez nekolik miliard lidskych roku a co potom s nasim tajemnstvim?"
Tu se bohove rozzlobili na Kali a pravili:
"Kdyz jsi tak moudra, tak povez, kam mame schovat nase Tajemstvi?"
A Kali, ktera tuto otazku uz znala, nahledla do sve nesmirne kruhove pameti, pravila:
"Schovejme ji do cloveka sameho, clovek prohleda celou zemi, pohledne na dno oceanu, bude stat na mesici, ale aby hledal sam v sobe, na to neprijde."
Bohove vzali jeji rec vazne a uposlechli ji. Jak Kali rekla, tak se taky stalo a bozske tajemstvi je dosud v bezpeci.