Říjen 2007

mrtví

29. října 2007 v 23:01 | d4t

mučení

19. října 2007 v 22:46 | d4t

oběšení

9. října 2007 v 22:51 | d4t

Nina a duše

6. října 2007 v 16:06 | d4t |  mé dílo: próza
Nina sedí u počítače a kouká do prázdna. Nemá si s kým psát. Její přátelé jsou momentálně nedostupní, buď sedí v hospodě nebo jsou někde se svojí láskou.
Je sama. Má volný čas, tak jak ho vyjadřují slova. Nic nedělá, jen sedí a kouká do prázdna.
Ta nejistota ji děsí. Vrací se jí vzpomínky, vzpomínky na dětství, vidí přítomnost a myšlenkami se dostává k budoucnosti.
Nechce jen tak nečině sedět a přemýšlet… Bojí se!
Pustila si hudbu, Apokalyptiku. Co teď? Pořád jen tak nečině sedět? Neměla by si jít třeba číst? Jen aby zabyla volnou chvíli, která ji teď vyvstala?
Je večer… Co může dělat v pátek večer, sama?
Jít na chat? To se jí nechce… Jít do hospody? V její vesnici mají 4 hospody… Sama? Ne, to ne… co by tam dělala? Seděla u piva a zase by vyvstanul ten okamžik, kdy bude mít volný čas, čas přemýšlet nad sebou, nad svými chybami, ale i tím, co za život stihla vykonat.
Sedne k PC.
Jen nemyslet na sebe! To je horší, než mučení, pryč od svých myšlenek, od své duše!
Nedokáže to, bojí se, ale zároveň po tom tolik touží, urovnat si myšlenky, splnit si to, co jindy pro nedostatek času odkládala.
Bylo to však kvůli nedostatku času nebo jen ze strachu či nechuti?
Přemýšlí nad tím, co potřebuje udělat na PC. Jindy má tolik nápadů, ale teď? Nic ji nenapadá. Kouká na mobil, snad ji z té dlouhé chvíle někdo vysvobodí, snad někdo protrhne její duševní muka.
Nic, jako by pro nikoho neexistovala. Nikdo ji nezvedne mobil, nikdo ji nepošle SMSku.
Proč? Ptá se sama sebe, proto, že nejsem dost dobrá?
To zní ujetě, každému ze svých přátel dala co nejvíce ze sebe mohla, čekala jen vděk, doufala, že se jí dostane uznání v době, kdy bude sama a bude muset přemýšlet nad svými činy.
Proč jí tohle přátelé dělají, proč jí nechávají samotnou?
V hlavě se pomalinku ozývá hlásek, ten, který se tak dlouho snažila potlačit.
"Dělají to proto, abys se slyšela!"
"Však já se slyším!" Odpoví Nina
"Slyšíš jen rozum, neslyšíš duši." Odpovídá hlásek.
"Co je to duše?" Ptá se Nina
"Já jsem duše."
"Ty jsi duše? Čí duše? Má duše? To je blbost, duše neexistuje. To je jen výplod mé fantazie!"
"Proč mě odháníš?"
"Neodháním tě, jsi jen přelud mé unavené hlavy, asi bych měla jít spát, jsem unavená."
"Ještě chvilku ten rozhovor vydržíš," odpoví duše a aniž by to Nina viděla, tak cítí, jak se její duše na ni usmívá.
"Jí se nevymluvím," pomyslí si Nina, pokud je to má duše, tak ví o mne vše, jenže já o ní nevím nic.
"Nevíš, protože mě neposloucháš." Odpoví ji duše.
"Kde jsi se tu vzala?" Nina zkouší jinou taktiku.
"Jsem tu pořád s tebou, jen mě už neposloucháš a tak nevíš, že tě provázím na každém kroku tvého osudu."
"Já sama jsem pánem svého osudu." Odpoví Nina, někde tuto větu již slyšela, ale nemůže se vzpomenout, kde.
Nikdy ji nechápala, jen ji prostě zase použila, protože se jí líbila.
"Tu větu mám ráda." Odpoví ji duše. "Vyjadřuje vše, co se zde, na Zemi, máš naučit."
"Však já se učím, copak to nevíš?"
"Vím, ale neučíš se to, co chceš, učíš se to, co musíš."
"A co bych se podle tebe měla učit?"
"Hrát si," odpoví Nině duše, "zpívat a tancovat, smát se a radovat ze štěstí druhých."
"Jak se mám radovat, když jsem sama?"
"Nejsi sama, jsi se mnou."
"Ty tu nejsi, jsi jen můj přelud."
"Jak jsi na to přišla?"
"Nevidím tě!"
"Vždyť myšlenku také nevidíš a věříš, že nějakou v hlavě máš, proč by jsi tedy musela vidět mě?"
"Protože s myšlenkami si nepovídám, ty jsou."
"Tak mě ber jako myšlenku, která požaduje Tvoji odpověď."
"To nejde, myšlenka nikdy nepožadovala odpověď."
"Tak to změň. Udělej něco jinak?"
"Proč? Nikdy jsem nic nepotřebovala měnit, vše je správné, tak jak je."
"Vážně tomu věříš?"
"Ne." Zamyslela se nad sebou Nina. Její život ji neuspokojoval, chtěla něco víc, chtěla žít jinak, avšak nevěděla jak.
"Co mám dělat?" zeptala se Nina.
"Poslouchat."
"Koho? Co?"
"Okolí, mě, lidi kolem sebe, ptáky, stromy, vodu, všechno!"
"Vždyť nikdo, kromě lidí nemluví."
"Já nejsem člověk a mluvím k Tobě."
"Ty jsi duše!"
"Vždyť si před chvilkou říkala, že jsem pouhý přelud, pouhá myšlenka, která po tobě vyžaduje odpovědi."
"Vždyť si říkala, že jsi má duše!"
"To záleží na tobě, kdo jsem, jen ty mi můžeš dát jméno."
"Ty mě pleteš…"
"Vůbec ne, stačí, že jsem, ne? Alespoň nemusíš přemýšlet nad tím, proč jsi v pátek večer sama doma u PC a nejsi někde s přáteli nebo se svým klukem."
"Nemám kluka a ty to víš."
"Nevím…"
"Jak to, že to nevíš?"
"Prostě to nevím."
"To je zvláštní, já si myslela, že když jsi má duše, tak musíš vědět všechno."
"To vůbec ne, vím jen to, co potřebuji."
"Tak jo…"
"Proč nejsi někde se svými přáteli?" zeptala se po chvilce mlčení duše.
"Nemají čas."
"Proč nemají čas?"
"Nevím, protože jsou s někým jiným, mají jinou zábavu, než sedět u PC a psát si se mnou."
"Proč taky nejdeš ven?"
"Sama? Co bych tam dělala?"
"Nevím, třeba se šla projít."
"Za tmy? Nikdo mě ven nepustí."
"Zkus to, za pokus nic nedáš."
"Mami, můžu jít ven?"
"Zbláznila jsi se, tahle večer? Sama? Kam by jsi šla?"
"Ven, projít se."
"Nino, prosím tě, co budeš dělat venku? Pojď se s námi koukat na televizi, alespoň na chvilku vypadneš od toho počítače."
"Mami, ale já se nechci jít koukat na televizi, já se chci jít projít ven."
"Vždyť si nikdy nikam nechodila, co tě to popadlo? Ty máš s někým schůzku?"
"Ne mami, jen se chci jít projít."
"Půjdeš do hospody?"
"Sama? Co bych tam dělala?"
"No, jasně, že s někým."
"Nikdo nemá čas, chci jít ven sama."
"Co když tě tam někdo přepadne?"
"Budu mít u sebe mobil, a vrátím se za chvilku."
"Nino, já ti nevím."
"Mami, prosím tě, nech už toho, už nejsem malá."
"Jo, ale chováš se tak. Abys mi pomohla, to tě ani nehne, ale abys courala v noci po venku, na to jsi dospělá dost."
"Mami, prosím, nech toho. Já se chci jít projít ven."
"V jedenáct ať jsi doma!"
"Hm…"
"A vem si klíče, bude zamčeno."
"Hm…"
"Co tu v té zimě dělám??" Zlobí se Nina na sebe a na to, že poslechla hlásek ve své hlavě, ten, který se tam tak z čista jasna objevil a zase zmizel, aby se po chvilce mohl objevit v jiné podobě.
"Nic, procházíš se…" řekl jí hlásek.
"A k čemu mi to je?"
"K ničemu, ale jestli chceš, vymyslím ti nějaké důvody."
"Tak proč nejdu domů?"
"Tak jdi."
"Nechce se mi, když už jsem vylezla, tak si alespoň protáhnu nohy."
"No, vidíš, hned máš důvod, proč jsi šla ven, jdeš si protáhnout svaly na nohách."
"To je divné, jsem tu venku, povídám si s nějakým hláskem, který se mi představil jako má duše a později mi řekl, že vlastně ani mou duší nemusí být, mrznu a hraji si na něco, co nejsem."
"Co nejsi?"
"Nejsem osoba, která poslouchá hlasy ve své hlavě."
"Ale já nepocházím z tvé hlavy, pocházím od tvého srdce."
"Mého srdce? Tam nejsou žádné myšlenky."
"Tam sídlím jen já."
"Jsem unavená, půjdu domů."
"Tak pojď ještě malý kousek, zkus překonat tu hranici unavenosti, za chvilku ti bude lépe."
"Jen kousek." Říká Nina.
"Jistěže, jen tam, kam tě nohy unesou.
"Dobrá, tedy."
"Tady je to moc krásné, vidíš to?" zeptala se duše.
"Je tu krásně, ráda jsem sem chodívala."
"A proč už nechodíš?"
"Nevím, nemám čas."
"To je škoda, co děláš ve volném čase?"
"Chatuji s kamarády, čtu si… Nevím…"
"A baví tě to?" Ptá se duše.
"Jistě že, jinak bych to nedělala."
"O čem si píšeš s kamarády?"
"O různých věcech, někdy o filmech, jindy, co je teď in… Tak různě."
"To musí být zajímavé." Říká zasněně duše.
"Copak ty to nevíš, o čem si povídám s kamarády?"
"Nevím, povídej."
"Není co." Posteskne si Nina a zabolí ji u srdíčka. "Nebavíme se o ničem důležitém o ničem, co mě baví, co je mi po tom, že kamarádka si koupila od Diesela rifle za tři litry. Jen vypadám jako chudák, když se zmíním o tom, že sice mám také nové rifle, ale mám je od Ťamanů za tři kila. Co je mi po tom, že Jonny Depp bude teď zase v nějakém filmu, když ani nemám peníze na to, abych si zašla do kina, a ne že by mi to vadilo. Mnohem raději bych si zašla někam do čajovny a popíjela čaj s někým koho mám skutečně ráda, než se přetvařovat a být pro všechny úžasná. Však sama vidíš, jaké mám přátele, nemám ani s kým jít večer ven, do hospody nebo tak, raději šli beze mne. Nevím, snad jsem se snažila být až přiliž dokonalá a zapomněla být sama sebou."
"Nebuď smutná, že jsi teď sama, víš, máš mě, a já tu vždycky budu, když budeš potřebovat, když budeš chtít potěšit nebo rozveselit."
"Proč jsem tak smutná, Duše?"
"Protože pořád věříš tomu, že jsi sama."
"Jsem sama, nemám nikoho, komu bych řekla své bolístky, kdo by mi poradil, kdo by mě utěšil, ke komu bych se mohla přitulit, kdo by mě miloval takovou, jaká jsem, a koho bych mohla milovat stejně, svobodně, beztoho, aniž by mě onačil jako 'svou holku'. Já nechci nikomu patřit, ale zároveň chci s někým být."
"Však někdy někoho takového najdeš."
"Bojím se, že ne."
"Kolik je hodin? Musím být do jedenácti doma."
"Ještě je čas."
"Vážně? Raději se podívám na mobil." Hm… máš pravdu, ještě mám dost času být venku." Smutně se pousměje Nina.
"Proč mě bolí u srdíčka?"
"Protože něco ztrácíš."
"Co ztrácím?"
"Své předsudky, ale zase nacházíš mě."
"Mám strach."
"Z čeho?"
"Že jsem se zbláznila. Vždyť nikdo si nepovídá sám se sebou."
"Jak to víš?"
"Nikdy jsem nikoho neslyšela, že by si povídal sám se sebou, kromě schizofreniků a bláznů."
"Jsou skutečně blázni?"
"No, jistě. Tak se koukni, posedávají u laviček, jsou špinaví, smrdí, většinou opilí, pořád si něco mumlají…"
"Když myslíš."
"Je to špatně?"
"Nevím, to musíš zjistit sama," řekla duše.
Nina chvilku šla a přemýšlela nad tím, co jí řekla duše.
'Jsou ti lidé vážně blázni, jak jsem vždycky slýchávala, nebo akorát mluví se svojí Duší?'
'Je to zvláštní, neuvěřitelné, vždyť i já bych se k nim nyní řadila, sice nebydlím na ulici a mám doma vanu, ale někdy mám chuť se toho všeho zbavit a jen tak sama být'
Šla pomalu k lesu, potom, aniž tušila, kam ji nohy nesou došla na skrytou louku. Sedla si na pařez. Pořád přemýšlela nad tím, co jí duše říkala.
'Teď ještě uvidím víly nebo skřítky a budu vědět, že dnešek byl jen sen' pomyslela si, když se rozhlédla kolem. Měsíc už byl schovaný a tak neviděla daleko. To ji však nevadilo, pamatovala si, jak to tu vypadá, ještě když byla malá, ráda sem, přes zákaz rodičů, zašla. Bylo to její oblíbené místečko.
"Jsi tu?" zeptala se Nina Duše.
"Jsem," odpověděla jí.
"Kdo jsem?"
"Ty to nevíš?"
"Nevím." Pokrčila rameny Nina.
"Jsi Nina, studuješ to, co tě nebaví a děláš věci, které ve skutečnosti nenávidíš."
"To vím, já ale myslím něco jiného."
"Kým by jsi byla, kdybys se chovala tak, jak sama chceš?" Zeptala se Duše.
Nina přikývla, i když si nebyla jistá, jestli její Duše pochopila otázku správně. Chtěla vlastně vědět, proč se chová jak se chová, proč dělá to, co dělá, proč se přátelí s lidmi, se kterými ji nic nepoutá, proč je smutná.
"Proč jsem smutná?" Vyhrkne Nina svoji otázku na Duši.
"Protože nejsi sama sebou." Odpoví ji duše smutně.
"Proč jsi tak smutná?"
"Protože jsi smutná i ty."
"Já už smutná nebudu." Usměje se Nina a pohladí Duši po vlasech.
"Ach to bylo krásné!" Povzdechne si Duše. "Už dlouho mě takhle nikdo nepohladil."
"Však mě také ne," posteskne si Nina. "Ale teď jsem našla tebe. Pohladím tě, vždycky když to budeš potřebovat nebo chtít"
"Děkuji! I já tebe."
"Mám tě moc ráda, víš?"
"Teď už to vím. I já tě miluji."
"Kdy jsi došla?" Zeptala se ráno máma Niny v kuchyni.
"V jedenáct, jak jsi mi řekla."
"S kým jsi byla venku?"
"S nikým, jsem ti říkala, že se jdu projít."
"Nelži, proč by jsi chodila sama tak večer ven?"
"Třeba proto, abych si pročistila hlavu a prošla se."
"Ty jsi si byla zapálit?"
"Ne, proč?"
"Proč jsi tedy byla venku?"
"MAMI! ŠLA JSEM SE PROJÍT!"
"NEKŘIČ NA MĚ, KDYŽ S TEBOU NORMÁLNĚ MLUVÍM."
"TY MĚ NEPOSLOUCHÁŠ, UŽ ASI PO DVACÁTÉ TI ŘÍKÁM, ŽE JSEM ŠLA VEN SE PROJÍT."
"VÍŠ CO, VYPAL!"
"AHOJ!"
Nina naštvaně odešla z kuchyně do svého pokojíčku, tam sedla k PC a zapnula si ICQ, přečetla e-maily a zase neměla co dělat. Nikde nikdo, nikdo s kým by si chtěla psát.
Chvilku tak seděla a čekala, jestli někdo nepřijde, nenapíše jí a neřekne, že potřebuje s něčím poradit.
Nikdo nepřišel, jako by nikdo nepotřeboval její radu, její názor, její pomoc. Připadala si bezcenná. Vždyť vždy, když se přihlásila na ICQ se někdo ozval a chtěl s něčím pomoci. Znala své přátele tak dobře. Netušila, co se děje. Zkusila napsat své spolužačce.
"Ahoj, jak se vede? Co Michal?"
"Hm… V pohodě."
"Ty nebo Michal jste v pohodě?"
"Oba."
"Co se děje?"
"Nic, jsem po včerejšku unavená, asi si půjdu ještě na chvilku lehnout."
"Tak dobrou noc!"
"Dík!"
"Nech je být, nevyzvídej tolik."
"Nevyzvídám. Jen mě zajímá, jak je na tom s Michalem, už o něm tolik nemluví."
"Má k tomu asi své důvody."
"Chtěla jsem ji pomoci."
"Nemůžeš každému pomáhat, musí si své problémy vyřešit sám, když je vyřešíš ty za něj, tak mu to nepomůže, spíš ublíží."