Prosinec 2006

mechanický anděl

30. prosince 2006 v 23:23 | d4t

odkazy

29. prosince 2006 v 22:57 | d4t |  To, co se týká magie (nic moc)
Vím, že nikdo není dokonalý, a proto bych tento článek chtěla věnovat všem českým stránkám o magii (kabale, esoterice, šamanismu, astronomii a dalších) a náboženstvích a kultech, které magii používají k uctívání svých bohů.
A že jich je mnoho.
Tímto článkem Vás prosím, abyste sem posílaly odkazy které pojednávají o té hodné, neškodící magii. Neboli, jak se nesprávně říká bílé magii.
Odkazy dávejte je do komentářů, sama tam budu také přidávat. Budu moc ráda, když se budou rozrůstat, a myslím, že i vy, ostatní.
Na závěr bych chtěla poprosit, nedávejte sem odkazy, kde jsou texty pouze zkopírované z jiných českých internetových stránek.
Moc moc Vám děkuji a doufám, že tu komentářů bude rychle přibývat!


Vampire

28. prosince 2006 v 0:52 | d4t

Blázni

27. prosince 2006 v 1:54 | d4t |  mé dílo: převážně smutná poezie
K přístavní hrázi,
na břehu rybníka
přišli dva blázni
Hledí teď do vody
Nad čím dnes přemýšlí
Nad dílem náhody
Na břehu ryníka
tam, na té hrázi
sedí dva blázni
hledijou do vody
ptají se náhody
Kdy neboudou blázny
voda jim odpoví
náhoda dala vám
vy mladí blázni
velkou část svobody.

Démonky

27. prosince 2006 v 1:35 | d4t

Čarodějka a dítě

26. prosince 2006 v 1:05 | d4t |  mé dílo: próza
Bylo to studené zimní odpoledne, kdy se jedné mladé vesnické dívce narodila dcerka, malý uzlíček, který sotva dýchal. Prstíčky měl promodralé a rty do fialova, umíral. Matka po namáhavém porodu těžce dýchala a pozorovala holčičku, kapky potu se pomalu promíchávaly se slzami štěstí. Tvoreček byl rychle zabalen do plenek a donesen na faru, kde měl být pokřtěn, aby jeho duše mohla dojít věčného života. Avšak nestalo se to tak.
Velebný pán se nezabýval ničím, než sám sebou a teď neměl zrovna čas křtít umírající děcko. Ženu, matku rodičky, i s dítětem vyhnal z farnosti ven. Žena byla zoufalá. Jak jinak zachránit dítě, které umíralo? Jak ho uchránit od pekla?
Vydala se domů. Děťátku zbývaly už jen hodiny. Poslední pohlazení od matky, poslední modlitby.
Došla domů. Otevřela dveře do světnice uviděla dvě věci, dcera byla mrtvá a vedle neklečela a tiše plakala jiná žena. Matka přistoupila blíže k cizince a pohladila ji po zádech. Klečící žena se otočila pohlédla na matku a jen tiše zašeptala:
"Přišla jsem pozdě." Matce se objevil ve tváři zvláštní výraz. Vzdech smíchaný s naprostým šílenstvím. Strach, že cizinka ví, co se stalo. Vzala dítě a vložila je cizince do náručí. Pomyslela si, takhle mě Bůh trestá za to, že matkou mé dcery byla vědma.
"Ne, to není Boží trest za to, že jsem její matkou," odvětila cizinka. "Je to jen důsledek toho, jak jsi učila žít ji a jak jsi žila ty. Pořád samý půst, i když jste měli dostatek jídla I teď jsi ji nechala hladovět a nedala najíst. I teď, když jídlo potřebovala. Proto zemřela, byla velmi slabá! Proč jen jsi ji nedala najíst?!"
"Protože by nás Bůh potrestal! Proto jsem s ní držela půst!"
"Jestliže tvůj Bůh trestá za to, že žena, která čeká dítě, jí to, co její tělo potřebuje, tak ať je tvůj Bůh prokletý!"
"Mlč, jak se opovažuješ, v tomto domě!"
"Opovážila bych se kdykoliv, ač jsi ze mě, její pravé matky raději udělala její kmotru a pak jsi mě odehnala. Jen abych nemohla své dceři předávat učení. A teď, teď jsi ji raději zabila, než aby si se smířila s tím, že půjde zpět. Zpět ke mně!"
"Odejdi z mého domu!"
"Odejdu a vnučku si vezmu sebou. I tu by jsi jistě raději zahubila, ačkoliv víš, jak jí pomoci a zachránit jí život. Raději s ní chodíš k tomu sprostému vesnickému faráři, který myslí více na své břicho, než na víru v Boha!"
"Mlč,jak se opovažuješ urážet Velebného pána! Ty, čarodějnice!"
"A co ty?! Ty jí nejsi? Jsi čarodějnicí víc než já, zvlášť proto, že své vědomosti využíváš jen pro sebe!"
"Já se ďábla zřekla a nechala se pokřtít a každý den se modlím k Bohu, aby mi odpustil a spasil moji duši! Není pravda, co říkáš. Magie jsem se zřekla!"
"To jsou lži a ty to víš, ty myslíš, že nepoznám přítomnost bohů, které jsi do tohoto domu pozvala? Myslíš, že jsem si nevšimla soli u dveří, která tě měla ochraňovat před démony a duchy?"
"To jsou lži! Nemluv v tomto domě o magii! Zakazuji ti to!"
"Můžeš cokoliv, sestřičko, ale magii tu nepopřeš a jestliže jsi to nebyla ty, tak to byla moje dcera, kdo používal ochranná kouzla. A já to nebyla, kdo jí je předal. O to jsi se postarala asi ty. Proč jsi ji nepomohla i tentokrát? Bála jsi se, že se ke mně vrátí…"
"Ne, protože to bych ji odevzdala do rukou ďábla a její duši poslala do horoucích pekel!" Šílený výraz se v jejích očích ještě více prohloubil. Už to nebyla normální žena. Poprvé dostala čarodějka strach. Otočila se k malé holčičce a do úst ji kápla několik medově zbarvených kapek.
"Pojď má Shinead, jdeme pryč, jdeme. "Broukala tiše holčičce, která začala plakat. Pevně ji zabalila do plenek a svého šálu. Ještě jednou se podívala na svoji sestru. Ta v ruce držela nůž a mířila si na srdce.
"Jestli odejdeš, zabiji se!"
"Když dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj desatero přikázání, tak myslím, že zrovna páté bylo nezabiješ. Myslíš, že teď neskončíš v pekle?" Cizinka se otočila ke dveřím a mířila ven.
Žena klesla k zemi, ze rtů ji tekl proužek krve. Bolest se mísila se strachem, co to provedla. S touhou vrátit vše zpátky, vše napravit. Před očima se ji pomalu začínala objevovat tma. Smrt si pro ni jistými kroky přicházela. Z posledních sil žena pravila:
"Jmenuje se Maria" a vydechla naposledy.
Ale to už cizinka s dítětem vycházeli do studeného podvečera.
Když čarodějka vyšla z domu, hluboce vzdychla, pohladila děťátko po hlavičce opatrně zkontrolovala tep. Potom ji přivinula k tělu a vydala se na svoji dalekou pouť směrem k horám. Tam, kam jde jen ten, kdo opravdu musí.
Na tváři se ji objevily dvě slzy a několik vrásek. Zešedivělo několik vlasů a na srdci se objevila další rána. Měla mnoho otázek, které už asi nikdy nebudou zodpovězeny.
Cesta by měla trvat jen dva dny - pak už bude u sebe doma v bezpečí. Pomalu, ale jistě procházela starými horskými cestičkami, které tu před ní vyšlapaly kozy a srny. Chodila tudy už mnohokrát, ale přesto si dávala dobrý pozor kam šlape.Věděla, že i malá neopatrnost může stát živo ji i její vnučky.
Šla už druhý den, ale domov byl ještě daleko. Zastavovala se v každé vesnici, aby dala holčičce najíst, ale nebylo to dostačující. Potřebovala by najít kojnou nebo matku s dítětem, která by nakojila i její holčičku. Bála se, že ještě chvíli a holčička jí tak či tak zahyne v náručí.
A k ní domů to bylo ještě den cesty! Stoupala jak nejrychleji mohla. Modlila se ke všem bohům o kterých kdy slyšela a kteří by ji mohli pomoci. Ale žádný zázrak nepřicházel.
Holčička slábla a znovu byla na pokraji života a smrti. Když v tom se před nimi objevila koza s mladým kůzletem. Kozí mléko sice není lidské, ale je lepší, než žádné. Aby mohla trochu mléka pro svoji holčičku dostat, musela se přiblížit blíž ke koze, dávat pozor, aby se nesplašila a aby ani stádo nepojalo žádné obavy.
Tiše se kradla s umírajícím uzlíčkem za kozou a jejím stádem. Zázrak, že v této době je tu kůzle. Zimu nejspíš stejně nepřežije. Když už byla tak blízko, že rozeznala chlupy na jejím těle, podívala se jí zpříma do očí. Ani se nepohnula. Upřeně pozorovala kozu, jako by ji svým pohledem hypnotizovala. Koza se zastavila a vše kolem nich přestalo existovat. Sotva slyšitelný pláč hladem vyčerpané holčičky, mekot ostatního stáda. Vytvořilo se mezi nimi křehké pouto. Koza zachrání Shinead a čarodějka kůzle. Koza konečně sklonila hlavu a pomalu přišla k čarodějce, ta začala pomalu dojit mléko do svého malého hrníčku.
Doufala, že holčičce znovu pomůže od smrti. Tentokrát vyhladověním.
"Snad není pozdě." Mluvila sama k sobě.
Žena namočila kousek hadříčku do mléka a po kapkách je nechávala mizet v nemluvňátkových ústech. Zdá se, že děťátko ještě není natolik zesláblé. Po malinkých doušcích přijímalo tu životadárnou tekutinu. Čarodějka je nechala napít jen malinko. Tělíčko by nedokázalo přijmout všechno mléko naráz. A tak se každou půl hodinku zastavovala a dávala holčičce doušek čerstvého mléka.
Cesta se jim trvala déle, než čarodějka předpokládala. Putovala i v noci, bála se sněhové bouře. Cítila, že přijde s každým okamžikem. Konečně přišla do svého malého útulného domečku. Dítě položila do své postele přitulila s němu a začala plakat. Usnula. Probudila ji až vrnící se holčička. Teď už nebude sama.

Fairy?

25. prosince 2006 v 11:56 | d4t

Černobílá dlažba

25. prosince 2006 v 11:54 | d4t

Andělé 6

24. prosince 2006 v 11:49 | d4t